Do startu zbývá

Dny Hodiny Minuty
0 0 0

 

Rychlé odkazy

 

Obr Drásal vs Vesani 2014

 

8 Vesanů se vydalo vstříc pokoření Obra Drásala, 3 si troufli na stopatnáctku, 1 na padesátku. Stali jsme se týmem s nejširším zastoupením na Obrovi. Lehkovážnost nebo jsme borci:)? Jaké to je jet Drásala se zeleným číslem a plátěným logem si přečtěte v našich reportážích.

 

 

Kotel: Zrodila se perla mezi MTB závody

S prvním letošním MTB závodem jsem si počkal na Obra ... nešlo ho nejet! Zrodil se závod o jehož zdolání si budeme jako rozklepaní stařečci donekonečna vyprávět a budeme hrdí, že jsme byly u toho. Vesanů u toho bylo 8 a další 3 na klasice! Nejsme klub, který vozí vavříny ze závodů ... ale za tento počin jsem na Vesany hrdý.

 


V březnu - po běhu Dračí smyčka - jsem se zdržel v hostinci Na špici a v mírném opojení jsem Ladikovi svěřil své přání o prodloužení Drásala (tehdy klidně až na Lysou a zpět :). O pár dní později jsme se potkali s Ondrou Fojtíkem a panem Bachnerem ... Ondra už měl myšlenku o "Obrovi" v sobě a můj smělý návrh jen podpořil to, čemu už Ondra nějaký čas dával konkrétní podobu. V květnu bylo jasno ... Obr už letos! Je to obvyklá fráze nás vytrvalců ... neměl jsme najeto nic. Ale přišla motivace ... začal jsem v červnu - soustředění Petříkov a najeto intenzivních 250 km. Další týden tenisové Vesani Open, narozeniny, zedničina kolem baráčku ... a až 14 dní před závodem příprava pokračuje. Přítelkyně Simča dává své auto do servisu a velkoryse půjčuji své. Do práce jezdím na kole ... do BpH nejprve přes Brusné, později přes Lysinu ... zpět nelogisticky přes Tesák a Kelčák. Takto jsem nalítal dalších 250 km. V sobotu 5.7.2014, s několika stovkami kilometrů , se řadím zepředu do startovního koridoru. Vedle mě Pavel, před námi bikerská esa, za námi Vesani (včetně černého koně závodu v bílém - Lundyse) a všude kolem kamarádi - v ten moment jsme byly opravdu parta 140 kamarádů, která ví, že si šáhne na dno sil. Vzájemně si podáváme ruce a zabořujeme se do pedálů ...

 


Startovat v tento čas je magické ... já teď vlastně ani nevím jaké byly první tři kopce ... šlapu poklidu a je to snad první závod, kdy se stíhám dívat kolem sebe - vše je majestátnější. První sjezd jedu nejpomaleji co tu letos jedu (a když někam jedu, jedu právě tadyma), z Hostýnka už míjím desítku cyklistů. Od Tesáku jedu ve skupince s Lukášem Krejčím, Michalem Dědičem a Radimem Pavlíkem. Na vrcholu Kelčáku se vidíme naposledy ... do Láz trochu přidávám, u Jarcové po kontrolovaném pádu zvolňuji :). Zde poprvé na moment zastavuji ... a jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré, tak právě na Jarcové nám přichází vhod letošní Jirkovo marodění s achilovkou. Jakmile se skupinkou bikerů rozjíždím z občerstvovačky ještě požádám Jiříka o energy gel ... Jirka nasazuje do kulhavého a zjevně bolestivého poběhu ... to vystihuje jeho nasazení během celé soboty! Odjíždím tedy se skupinkou 4 bikerů ... zavádím půlkilometrový systém točení. :) Na Prženské Paseky jsem se vydrápal obstojně a oblíbený úsek přes Bludný a Marušku byla cyklistická radost. Na Trojáku nezastavuji i přes to, že letos to tu sakramentsky ožilo ... speaker Pavel zná 9 cyklistů z 10 a na každého něco ví. Určitě ale chápe, že jsem se víc těšil o kopec dál, kde jsme měl svoji Simču ... připravený bidon s RedBullem, tousty, pusa ... a hned se jede líp a to i do druhého okruhu. Za posledních 10 let jsem byl na Kelčském Javorníku v průměru 1x ročně. Teď už se zde škrábu podruhé v jeden den. V druhém okruhu se dostává na lehčí převody ... kde jsem jel v prvním převod 2-4, klesám na 1-3 ... na Kelčáku, kde jsem jel tak už jdu. Druhý okruh má přesto své velké kouzlo ... potkáváme bikery ze stopatnáctky. Jsme rád za tuto společnost ... najednou vedle mě šlapou kamarádi (Hroch, Kasi, Vlček, Olda, Libor, ...), známí a co víc i ti neznámí povzbudí a ženou nás "zelenáče" dopředu ... místečko na předjetí se vždy najde (pražská modřanská cyklostezka mi byla v minulých letech dobrým tréninkem). Další občerstvení na Jarcové jako přes kopírák, jen Olinku prosím ať mi hlídá Slavíky. Na zastávce Jarcová, tak nasedám do žlutého THD (tandemová hromadná doprava) a spolu s dalšími jedu až do zastávky "Pod Pržnem". Dušan a Jirka Slavíci nás expresně odtáhli bez potřeby točení ... poobědval jsem, protáhl jsem se a Prženské Paseky se před námi zdvihají podruhé. Kdyby tu byla Kedlábkova slepice, i teď bych ju dal. Jsem už sice prošitý, ale i Bludný šlapu. Troják projet bez zastavení i podruhé by byla věčná škoda ... zastavuji ... najednou mám 3 mechaniky, 5 občerstvovačů, 2 fotografky, u pusy střídám chleba se sádlem a s mikrofonem Pavla Mrázka ... nemá hlavu patu co říkám :) ... panečku to byla občerstvovačka!!! Drásal má nový divácký a servisní středobod. Bobovou dráhu na Tři Kameny jedu na energii posbíranou právě z Trojáku a se štěstím proskáču sjezd na Klapinov. Pod Klapinovem přichází další oživení - padesátkaři a hned první koho potkávám je Ladik. Před Pardusem zesedá a celou první stojku mě informuje on-line zprávami ... "Do půl hodiny začne pršet. Je to nad Otrokovicemi!" Začíná pršet takřka v ten moment. V diskuzích jsou sice stížnosti na brzdění rychlejších bikerů z delších tras těmi pomalejšími z kratších ... já naopak všem závodníkům, které jsem během svého putování míjel musím poděkovat ... už na Pardusu se po ohlášení "Pozor jede zelenej!" přede mnou otevřela velkoryse široká ulička a hlavně se mi dostává vřelého povzbuzení a uznání ... místo, kde bych patrně už únavou slezl a šel po svých, jsem po této vzpruze vylítl jako by nic. Upřímně? Bolelo to ohromně, ale cítil jsme skvěle. Kdo se rozhodujete zda příští rok 115 nebo 175, tak věřte, že tento pocit je vykoupením za tuto dřinu. Další skvělou občerstvovačku v Horní Vsi (tzv. Šneidrovku) projíždím i přes takřka rodinné zázemí. Asfaltový stoupák už mě nepoloží, bahnitá vrstevnice na Lysinu mě baví a sjezd Lysiny (se zbytky bazénu) je o zesvištění bez defektu. Poslední kilometry jedu po boku s Mirou Kolomázníkem. V cíli mě čeká neonově růžová Simča ... potlačuje odpor k bahnu, k zbytkům carbosnacku na rameni ... nádherný pocit být v cíli! Na úsměvu mi přidává i čas 9:48:43 a 34. místo, později pak každý další Vesan v cíli. Je jedno co je ve startovní tašce, jaká je voda ve sprchách, jaké kvality je guláš či kdy se vyhlašuje tombola ... Obr Drásal je o kole, přírodě, odhodlání a lidech na stejné vlně, a to se navýsost povedlo.

 

 

Lundys: Pod 11

Pro mě osobně to byl návrat na Drásala po 3 letech, bohužel jsem předcházejících dvou ročníků ze zdravotních a pracovních důvodů zúčastnit. A že to byl hned OBR bylo jasné už když Kotel přišel se zákulisní informací, že se taková trať plánuje. :)
O to větší jsem měl chuť, ale taky nervozitu a poslední dny už se vlekly a člověk ještě přemýšlel co zlepšit … ale naštěstí díky heslu … na "závodě se nezkouší nové věci” pracovala jen hlava a nohy odpočívali.


A tak jsme se ráno v 5 hodin mohli potkat u Kotla a společně vyrazit na start, kde čekali další odvážlivci a kamarádi … ano myslím i Tebe Rosťo :) a myslel jsem na Tebe celý závod, ať jestli jedu dostatečně rychle aby jsi mě nedojel, nebo jak jsem rád, že jsme si v Jeseníku přidali 30 km pro zapomenuté papírové kapesníky :).

A v 5:30 jsme všichni odstartovali ... taktika byla jasná ... držet se Pavla a pokusit se vymyslet něco na předsedu, ale jako vždy taktika pojala za své, ještě před startem kdy jsem viděl Kotla naposledy a to odcházet do koridoru pro nejlepších 50. Od začátku se jelo příjemné tempo, a sám jsem se musel brzdit abych to nepřepálil a na Rusavu nevyjel moc rychle. Pavla jsem měl celý kopec před sebou na dohled a udržoval jsem stejné tempo.
A tak to šlo stále dál a dál ... po cestě na Grapy jsme s Pavlem dostali báječný nápad jak se dostat na stupně vítězů, když jsme předjížděli kluky z Rusavy na dvojkole a jen neschopnost Rusavských svářečů svařit dvě carbonové kola k sobě zapříčinila, že jsme nestáli na stupních vítězů vedle nich na 3 místě :) (tandemy byly totiž přihlášeny jen dva).
Na Tesáku čekalo první překvapení v podobě podpůrného týmu složeného z holek a Beckhama ….. Moc děkuji za kompletní servis, o to větší motivaci člověk měl a vždy se těšil na Tesák, Jarcovou a Troják!!! Bez Vás by závod byl utrpením … ještě jednou moc děkuji!!!

 


V Jarcové jsem taky zjistil, že na Kotla ztrácím už asi 15 minut, ale to nebylo v tuto chvíli rozhodující a s pocitem - i mimozemšťanovi může dojít - jsem pokračoval dál ve zdolávání kilometrů.
Dojet na Troják poprvé bylo o to příjemnější, že tam byl perfektní speaker Pavel Mrázek a Ty dvě minuty potřebné na doplnění tekutin a promazání kola byly příjemné jak nikdy.
V nohách jsem měl 80 km a stále se šlapalo až nezvykle dobře. Je pravda, že když člověk odbočil zpět na trať, kterou už dnes jel, tak to na psychice nepřidá. První krize začala před Jarcovou a už tam jsem poznal, že tělo nemá postupně kde brát a cokoliv do těla dostat kromě melounu, banánu, vody a ionťáku bylo skoro nereálné. Takže začaly první náznaky křečí a taky otáčení se za sebe, kde jsou další bojovníci z Vesanů a čekání na dojetí a předjetí. Nekonečný úsek z Jarcové na Troják byl zpříjemněn teplou letní bouřkou, velmi účinného povzbuzení v podobě ANTICRAMPU od Burky týmu!!! Holky moc děkuji a gratuluji k Vašemu výkonu!!!
Předjetí postupně Hrocha, Kasiho i Vlčka (který schován v lesním altánku čekal na formu, která né a né dorazit … Peťo máš na to a příští rok jedeš OBRA) a povzbuzení na Trojáku od našeho týmu a k překvapení i kamarádů. Moc Vám děkuji!!!
A postupně předjíždění závodníků z kratších tras, kteří mě povzbuzením a slovy obdivu dotlačili až do cíle. Musím se, ale přiznat že ještě na panelovce před Holešovem jsem se stále otáčel kde je Pavel a i díky němu, se mě podařilo po celých skoro 11 hodin ze sebe dostat maximum. Čas v cíli byl pro mě nad očekávání, protože dostat se pod 11 hodin byl tajný cíl, který jsem se bál vyslovit a už teď přemýšlím, co se dá zlepšit, abych se třeba zase o nějaký kus přiblížil Kotlovi.

Ještě jednou moc děkuji všem organizátorům, lidem na občerstvovačkách a našemu podpůrnému týmu za doplnění energie jak jen to bylo možné.
Gratuluji všem, kteří to dojeli a věřím, že Pavel si svoji krizi vybral teď a na SALZE mě hodí udičku s časem, který bude pro mě na příští rok výzvou.
Velké díky patří i Hajovi, se kterým jsme v Jeseníkách poctivě ujeli každý den 100 km a bylo to cítit v závodě i na Hajově čase.

A poslední gratulace je pro Kotla, protože si může obléct Championské tričko :)

 

 

Haja: Překvapivý výkon

Letošní 21. ročník kultovního Drásala byl v mnoha věcech mojí srdcovou záležitostí. Pro mě osobně především tím, že jsem se na jeho start postavil letos celkově po desáté. Dalším oživením byla samozřejmě nová trať, na které se oddělují chlapci od mužů :). Další změnou bylo oživení v podobě předání žezla ve vedení závodu, které převzal můj nadcházející soused Ondra Fojtík. Dále pak nejpočetnější tým, který se postavil na start „obra“ byl náš tým Vesani.cz. To už samo osobě zavdávalo na výbornou akci.


Ale pěkně popořadě (doleji si vínko :)) … Po loňském úspěšném zdolání nejtěžšího maratonu v Evropě, jsem jen těžce hledal další motivaci jak do závodů, tak i do dalšího života. Byl to rok jak na houpačce a jsem rád, že přišel okamžik zveřejnění informace o nové distanci „pro blázny“, jak jsem dnes někde četl. Toto navíc podtrženo tím, že jedu již 10. Drásala a to byla dostatečná motivace. Jsou závody a délky, které člověk zvládne i když nic moc nedělá a jen se nějak udržuje. Pak jsou ale závody a délky, kde už člověk bez tréninku bude bojovat sám se sebou a huntovat si tělo. „Obra“ už řadím tam, kde je třeba už něco natrénovat. A tak jsem 2 měsíce před startem zažehnul motory a začal se připravovat na svůj jubilejní závod, který jsem si chtěl především užít já sám.


Příprava byla individuální i skupinová. Loňská Mallorka by se šikla i letos, ale bohužel jsem se musel obejít bez ní. Místo ní jsme naplánovali osvědčený přípravný kemp v Petříkově, kde jsem našel svoji ztracenou formu :). Termín závodu se blížil, informací ke startu přibývalo a čas na přípravu se krátil. Člověk by řekl, jedu po desáté nemám být z čeho nervózní, ale opak byl pravdou a byl jsem víc nervózní než před prvním rande.

 


Den „D“ přišel – 5.7.2014 čas 5.30 AM, 18°C a něco přes sto skalních šílenců se sešlo na náměstí v Holešově. Bylo to vcelku komorní prostředí, které mě vyhovovalo. Cíl jsem si vzhledem ke své přípravě a ujetým km stanovil tak, že co bude v limitu, je úspěch, co bude po je neúspěch (limit byl 13 hodin). Každopádně a prvořadě cíl vidět ve zdraví. Za rozbřesku se na náměstí sešla ta skalní část fanoušků, blízkých a rodinných příslušníků. Výstřel z děla v 5:30 chyběl, ale to se dá v celku pochopit v tuto dobu :).
Bylo odstartováno a něco kolem 140 závodníků se vydalo po dobře známé trati. Já si stanovil své individuální, ale závodní tempo. Velmi brzy se pole startujících natáhlo tak, že jsem jel po zbytek dne v ideálním soukromí a jen tu a tam jsem se s někým potkal. Takže první výjezd a sjezd na Rusavu v normě a první kamarády po trati jsem zdravil již nad golfem v Žopech (díky Jirko za podporu :) i v tuto dobu). Na Rusavě o pár minut později jsem zaregistroval první potíže „pražského“ Megina. Naštěstí dočerpání brzdové kapaliny a následné odvzdušnění zvládli spolu se strojařem Beckhamem na jedničku. Další výjezd Grapy a skalní občerstvovačka i v tuto dobu. Výjezd na Hostýn a následný sjezd byl zcela v pořádku. Menší zdržení bylo při přejezdu nového úseku (začátek stoupáku na Tesák, který se nejel po asfaltě, ale lesem přes 2 brody, které jsem hned z rána prohrčel :)), kde jsem si chtěl dát tyčinky a vypadla mě i ampule s roztokem proti křečím. Těch jsem měl sice více, ale byl to začátek a věděl jsem, že křeče přijdou, tak jsem zastavil a sebral ji. Krátce na to jsem zjistil další drobné selhání – umístěný karbošnek na sedlovce nevydržel tlak a vibrace a uletěl vršek. Tak gel kontrolovaně vytékal z tuby, po pár km se mě nějak lepilo stehno k sedlu :). Problém jsem analyzoval, ale nebyl závažný a pokračoval jsem až na Jarcovou, kde jsem problém odstranil. První občerstvovačka Tesák – neplánoval jsem dlouhou zastávku, takže jen 3 hlty coca-coly, 3 hlty Redbullu, sučenka a frčel dál. Občerstovačky jsem využíval převážně naše (Tesák – moje žena Monča se Simčou; Jarcová – hlavní mechanik týmu Vesani.cz Beckham s Olgou a Troják – švagrová Katka s juniorem). Po Tesáku následoval první letošní výšlap na Kelčák a následný sjezd, kde jsem měl info, že je nebezpečný. Vše jsem projel a uháněl přes Rajnošky dál. Za sebou jsem věděl, že mám bratry Meginy a svého bratra. Než jsem dojel na Jarcovou, dostihl jsem i Rostika (ano, toho věhlasného šéfa „Burky“ týmu). V této fázi závodu jsem měl sil dost a jelo se mě opravdu dobře. „Check point“ před Jarcovou jsem projel v čase kolem 3,5 hodiny od startu. Na Jarcové se mě i kola chopil náš hlavní mechanik s chotí a zde jsem se poprvé ptal na pořadí a časové odstupy parťáků. Následoval přejezd proti větru k obávanému stoupáku na paseky na Pržně. Zde jsem začal pociťovat první příznaky křečí, námahy a taky pocit úbytku sil. Proti tomuto jsem nasadil osvědčenou medicínu v podobě motivační hudby. Obrovskou motivací a přehodit na těžší převod byl i pohled na přede mnou jedoucího ostříleného házenkářského křídelníka Petra Linka (který by mě mohl dělat tatíka). Nicméně kromě házené je velmi zdatný na kole a má za sebou mnohem více úspěšných startů na slavné „Salze“ než já. On nesesedal a já taky ne. Pomalu jsem ho dojížděl a po prohození pár slov a zdarů jsem ho i předjel. Průjezd Trojákem byl již náročnější, co se sil týče, ale po opětovném doplnění Coly a Redbullu (osvědčený recept od Kotla na Salzu) jsem pokračoval dále a již s pocitem, že čas mám lepší, než jsem si stanovil. Výjezd na Tři kameny a směrovka do 2. kola doprava mě nasměrovala tam, kam patřím. Dojezd na záchytný bod na Tesák, kde jsem měl i přes nevlídné počasí připravené vše potřebné od Monči a Simči. Zde jsem se setkal k mému údivu i s Pavlem. V tu dobu mě už ale zase bratři Meginové ujížděli. Za sebou jsem měl tedy jen Kedliho, Rosťu (který jsem se později dozvěděl, že vzdal) a k mému údivu pak i Pavla. Můj cíl byl ale neměnný – protnout cíl v limitu. Druhé kolo a průjezd Kelčáku, Láz, Jarcové a Pržna byl již o hlavě a nikoliv o síle. Předjížděl jsem již pár „odpadlíků“ ze 115ky, kterým bych chtěl ale smeknout poklonu za podporu jezdců se zeleným číslem. Vážně podpořili a uvolnili trať, díky! Na Jarcové jsem si musel i sednout, v sobě jsem měl asi 4. ampuli proti křečím a další podpůrné (ale dovolené) chemické prostředky. V pořadí 2. Pržno bylo náročnější, než to první. Než jsem se dostal na Troják, tak mě schladil vydatný déšť, který mě komplet promočil. Byl to ale moment, kdy jsem byl opět sám na trati a vyříkal jsem si pár věcí sám se sebou, poznadával si a vyhecoval se k dalšímu výkonu. O motivaci jsem nouzi neměl a jak občas říkám, měl jsem to v hlavě srovnané a věděl, že pokud nenastane technický problém, dojedu v limitu. Druhý průjezd Trojákem, pohled na kamaráda Jirku (kterého jsem rok neviděl a myslel si, že už mě jebe), hlas Pavla Mrázka a jeho podpora „vesanů“ mě vykopla k poslední fázi závodu. V této fázi již jen boj sám se sebou. Tělo pomalu vypovídalo poslušnost a začal jsem přepočítávat dojezd do cíle stejně jako loni. Občerstovačku ve Fryštáku jsem registroval stejně jako další část podpůrného týmu v podání své rodiny a Šincka (díky ;-)). Vydal jsem se na poslední psychologický kopec, který jsem v tahu motivační hudby zdolal. V poslední fázi lesů a kopců jsem ještě dojel parťáka Kasiho, který srdnatě bojoval a se kterým jsem vyšel bok po boku poslední kopec. Pak jsem již opět nasedl a začal rekapitulovat závod. Měl jsem před sebou část již jen rovinek a sjezdů. V průběhu závodu jsem několikrát spoléhal na své věrné kolo značky Wilier (nebudu měnit značku Jimi, nemám důvod a jsem spokojený – jen si moje rossorubino zaslouží po šesti letech a zdolání nejtěžších bike maratonů v česku i v Evropě zasloužený důchod a v novém domě/garáži i přesun do síně slávy spolu se „sekačkou“ :)).


V čase něco málo přes 12 hodin od startu se dostávám do cíle v zámecké zahradě, kde podél bariér v cílové rovince děkuji všem, kteří mě podpořili. Těsně za cílovou páskou už přivítání od nejbližších členů – své ženy, rodiny, kamarádů … Ač se někomu může zdát, že je závod šílený, tak vězte, že po tomto závodě jsem měl hlavu vyčištěnou jak po měsíční dovolené na jachtě s kamarády ;-). Dále jsme společně čekali na zbytek týmu, který dojel ve zdraví a to je hlavní.
Tyto extrémní závody jsou neopakovatelným zážitkem. Člověka, který to zvládne a srovná se sám se sebou a extrémní tratí nakopnout neskutečně vpřed a to je ten pocit proč to dělám. Za pár let adios … (teď se budu muset pár let věnovat i jiným věcem, ale vrátím se a vylepším své časy jak na „salze“, tak na „obrovi“ …)


p.s. nadcházející víkend přeji Pavlovi především pořádnou motivaci, výdrž a štěstí na nejtěžším bike svátku v celé Evropě. Věřím, že pokoříš bájnout hranici a dokončíš „race“ který ještě nikdo nedal (moravia man – drásal – salza). Vychutnej si průjezd cílem v Bad Goisernu.

 

 

Pavel: Na cestě k dokončení 612 RACE

Letošní Drásal byl zase něco nového. Vzhledem k délce 175 km jsem si už ráno na startu řekl, že není kam spěchat. Všichni samozřejmě zase vyrazili jako by se jel nějaký závod nebo co. Já jsem se svezl s balíkem do Žop a nahoru na Lysinu už si jel svoje klidné tempo. Na Rusavě mě docvakli Rosťa s Lundysem a těšil jsem se, jak to společně pošlape. Bohužel ale na tak dlouhé trati moc nejde jet tempo někoho cizího (aspoň jsem se tím utěšoval, když jsem viděl, jak mi Lundys mizí v kopci na Hostýn) a tak nám to dlouho nevydrželo. S Rosťou jsem jel ještě pod kopec na Tesák, ale pak jsme se taky rozdělili a přišlo to, co jsem čekal. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo … no prostě tichá ranní osamělá vyjížďka.


Postupně jsem si v klidu projel známá místa (Kelčák, Rajnošky, Lázy…) a snažil se nemyslet na to, že tu dnes nejsem naposled. Na Jarcové pár slov s Beckhamem a Olinkou a valím si to na Pržno. Pořád jedu dost v klidu, říkám si, že cíl je ještě daleko. První Pržno kupodivu nebylo tak hrozné, docela to uteklo a zanedlouho už jsem byl na Trojáku. Tam už mi Beunka hlásila rozestupy od Kotla a Lundyse ... byly takové, jaké jsem čekal, takže v klidu a jel jsem si dál svoje. Výjezd ke Třem kamenům a už je tu odbočka do druhého kola. Na Tesáku jsem od Monči a Simči obdržel mimo jiné pár gumových medvídků a po tom, co mě Simča povzbudila tím, že ještě nejsem ani v půlce, jsem se chystal vyrazit. V tom dorazilo první překvapení v podobě Haji, který se přiřítil chvilku za mnou. Tak jsem si říkal fajn, pojedem spolu a uteče to líp. V pěším stoupání na Kelčák jsem ho viděl pár metrů za sebou a nahoře už jsme do sjezdu vyráželi spolu. Ve sjezdu jsem mu trochu pláchl, ale při dojezdu do Rajnošek jsem v klidu vyčkával a nechal se docvaknout. Prohodili jsme asi dvě věty, ale moc do řeči nám nebylo ani jednomu. V tu chvíli už jsem začínal pociťovat problémy. Nedařilo se mi nic sníst ani vypít, žaludek pořád plný a jakoby vůbec nefungoval. Kupodivu jsem se ale Hajovi ještě na chvilku vzdálil v kopci z Rajnošek. Na Lázech už jsem ale tušil, že je zle. Předjeli mě oba Megini a Haja zase docvakl. V bahně za Lázy se mi pak utrhl, protože jsem nezvládal jet ani mírné kopce a hodně jsem toho vyšel pěškobusem. Na Jarcové podruhé už jsem věděl, že je zle a tak jsem si chvilku poležel na Beckhamově dece a pro sebe si kalkuloval, jestli to má vůbec cenu a jestli takovým tempem stihnu limit. Na Pržno číslo dvě jsem vyrazil s tím, že to asi půjdu pěšky a taky to tak z velké části bylo. Jedinou záchranou byl prudký déšť, který se dostavil, když jsem byl nahoře. Přívaly vody mě trochu zchladily a jelo se aspoň trochu líp. Žaludek postupně přestal stávkovat a při dojezdu na Troják už jsem kupodivu měl i trochu hlad. Servis na Trojáku byl vynikající, moc díky všem pořadatelům za ochotu. Na radu holek jsem tam poslal chleba se sádlem a razil pomalu dál, s tím, že na Haju už ztrácím asi 20 minut. Hlavní krize trochu přešla, ale na velké zrychlení už to nebylo, tak jsem si jen říkal, hlavně dojet v limitu. Na Pardus jsem dorazil podle časového rozvrhu s půlhodinovým náskokem, ale už jsem zase vadl a kopec do Fryštáku mi dal opět zabrat. U přehrady v Horní Vsi jsem ale pořád měl náskok půl hodiny na limit, tak jsem se uklidnil a pomalu se vydal do posledního kopce. Byl nekonečný jako vždy, ale postupně jsem se prokousal až na Hrubou Malíkovou a poslední sjezd už si užíval jako obvykle. Pohled na skupinku rožnící selátko v Žopech mě naplnil trochu pochybami o smyslu našeho počínání, ale dojezd do zámku byl pěkný i v tak bídném čase (12 hod. 25 min. nebo tak nějak). Seběhla se kolem mě skupina fotografů a Jituška a všechno trápení bylo zapomenuto.

 


Gratuluju moc všem Vesanům, kteří do toho šli, Kotlovi vrátím šampionské tričko (snad ne na dlouho) a Lundysovi s Hajou gratuluju k Vesanské bedně, jeli famózně. A moc díky Beckhamovi a všem holkám za technickou i morální podporu, bylo to fakt nekonečné. Mě teď čeká výlet na Salzu, tak snad to proběhne bez podobných krizí a dokončím svou malou trilogii.

 

 

Jirka Megin: Stíhačka PUNKera

Letošní sezónu jsem zahájil na snowbajkovém kempu s Honzou Kopkou v Jizerkách. Odjížděl jsem z něj dobře nastartován na letošní sezónu. Pak přišel zlom, trénink byl odsunut na druhou kolej, má předsevzetí se ztrácela v mlze (neúčast na Jihlavské 24 hodinovce atd.). Vyhlášení Obra se pro mě tedy stalo novým hnacím motorem. Zprvu jsem si říkal, že ho projedu i bez naježděných kilometrů, ale časem se ve mně probouzel závodní duch, který byl v závěru přiživován tipovačkou na stránkách Vesanů. Asi měsíc před startem jsem se snažil najet několik delších tras a to se mi podařilo. Do Obra jsem vstoupil s najetými 2300 km (především sólo jízdy po silnici).

 


A už jsem na startu, ráno na náměstí pohodová atmosféra, nervozita minimální, cítím se celkem dobře, psychicky si věřím. Je odstartováno, startovní pole se nezvykle rychle rozjíždí (počet závodníků nepřesahuje 150). Před sebou vidím Kotla a Pavla a držím se jich až do Žop – zásluhu na tom má ale především zaváděcí vůz, který udržuje relativně přijatelnou rychlost celého balíku. Na Lysinu vyjíždím svým tempem a postupně mě předjíždí Lundys i Rosťa. Malinko znervózním, ale jejich tempo neakceptuju, jsem si vědom délky závodu. Sjezd z Lysiny na Rusavu se však stává noční můrou. Přední brzda jde až na doraz bez sebemenší odezvy, minerální olej z brzdy vytekl – sjíždím tedy pouze na zadní. Přemýšlím co dál, hrozím se sjezdu z Hostýna, to bych na jednu brzdu dával s obtížemi. Tvář Beckhama na Rusavě mi vlila život do žil. Rychle otvíráme naši servisní tašku, lovíme minerální olej a začínáme odvzdušňovat (Beckham poprvé a já podruhé v životě). Společně ale brzdu za 15 minut zprovozňujeme. Z Rusavy vyrážím po 6. hodině ráno naprosto osamocen a hledám motivaci, proč pokračovat dál – říkám si aspoň dojet Haju! Do pedálů se tedy začínám opírat více než jsem původně chtěl a začínám dojíždět a předjíždět jednoho závodníka za druhým. Ještě v prvním kole předjíždím Kedliho a od Beckhama mám postupné informace o tom, že se mi daří sjíždět i ostatní. Když na Jarcové slyším, že na bráchu mi chybí asi 2 minuty, jako by do mě vjela nová energie! Trvalo to ale ještě téměř 50 km než se přede mnou postupně zjevili Haja, Pavel, Rosťa a před Lázy ve 2. kole nakonec i brácha. Cítil jsem se velmi dobře, nohy jely výborně, žádná křeč a zatím ani únava. Zkusil jsem tedy při výjezdu na Pržeňský vrch za to trochu vzít a získal zhruba 2. minutový náskok na bráchu. V tom okamžiku jsem si řekl, že je zlomený a u mě trochu klesla motivace – Lundys přede mnou v nedohlednu a já neměl s kým bojovat. Taky mi začalo být trochu zle od žaludku, měl jsem problémy pozřít víc jak půlku chleba, o různých energetických gelech nemluvě, na to jsem neměl ani pomyšlení – tak jsem aspoň dost pil. Ve výjezdu z Rusavy jsem předjel Kasiho a v Horní vsi jsem narazil na Hrocha. Chvíli jsme pokecali a něco se občerstvil, když v tom se objevil brácha. V duchu jsem si řekl, že jsem to lehce podcenil, na nic nečekal a ihned vyrazil vstříc poslednímu výjezdu směrem k Hrubé Malíkové. Hned odspodu jsem jel podlahu a sledoval dění za sebou – v duchu jsem si říkal, že musím být bráchovi z dohledu, jinak pro něj budu jako štvaná zvěř. Podle toho, jakým tempem jsem předjížděl závodníky z kratších tras, jsem začínal věřit ve 3. místo v našem minizávodě. Do cíle přijíždím v naprosté euforii a asi 9 minut před bráchou. Pocity jsou nádherné, povzbuzování v zámecké zahradě mě dojímá a žene ještě vetší rychlostí vpřed. Po dojezdu se cítím překvapivě dobře, až na žaludeční problémy. Nemám chuť na jídlo, na pivo a jen silou vůle do sebe něco nasoukám.


Děkuji všem Vesanům za zvýšení motivace pro závod a Beckhamovi za perfektní servis a podporu v průběhu závodu. Dva dny po závodu již koumám a přemýšlím, jak příští rok více zavařit Kotlovi pod kotlem... ;o)

 

 

 

Výsledky zde.

Fotogalerie níže.