Salzkammergut Trophy 2011
První zahraniční účast Vesanů.cz na sportovní akci se odehrála v rakouském Bad Goisernu na pověstné Salzkammergut Trophy. Zájemci si měli možnost zvolit mezi šesti trasami (od 22 km až po 211 km). Náš sportovní klub se odhodlal pro extrémní trasu A měřící 211,3 kilometrů a 7043 výškových metrů. Někteří členové „nedobrovolně“ vyplňovali přihlášku na jeden z nejtěžších závodů v Evropě, ale takový je už úděl členství ve Vesanech – … povolená je jen maximální distance závodu ;) Na Kotla, Kedliho, Haju a Vlčka čekal přejezd alpských velikánů ...
Co jsme viděli, jaký byl terén a všechny naše zážitky, shrnují sloupky zúčastněných Vesanů:
Kotel: Nezapomenutelný zážitek
Pod startovním obloukem jsme si pěstí popřáli štěstí. Věděli jsme, že nás dnes čeká velký zážitek, ale i únava a neočekávané situace. Hned na začátku 10kilometrový kopec s převýšením 900 metrů. Celý peloton se rozjel bez větší nervozity – všichni si jsou vědomy, že tady se závod nerozhoduje. I když mám nutkání zařadit těžší převod, svorně šlapu v lehkém tempu. Výjezd po asfaltové cestě, následně po štěrkové horské cestě nás přivádí do míst, kvůli kterým jsme do Solné komory přijeli.
Krásné výhledy do alpských údolí a na obnažené štíty Alp aspoň na chvíli dovolují zapomenut na myšlenku dlouhé cesty do cíle. Při prvním sjezdu si vždy držím alespoň jednoho závodníka na dohled vzhledem ke svému méně ostrému zraku J. Značení je perfektní a po zkušenostech s českým bahnem (rohálovským, drásalovským) při sjezdech začínám více povolovat brzdové páčky. Ale jen na krátko. Sjezdy nejsou vedeny po stejně pohodlných cestách jako při stoupání, ale po kluzkých alpských balvanech. Některé místa připomínají domácí sjezd z Kelčského Javorníku nebo poslední klesání k Jarcové. I když mám nutkání vložit důvěru ve svoji odpruženou vidlici a terénní pláště, raději jako většina ostatních část sjezdů absolvuji vedle kola.
Při sjezdu z Huttenckalm bikeři projíždí místem Ewige Wand, který je ikonou Sazkammergut Trophy. Průjezd jeskyní a vydlabanou cestičkou ve skále vysoko nad údolím nutí k zastavení, ale za zády máte zbytek spěchajícího závodního pole, tak na kochání není čas.
Občerstvovací stanice mají rakouští pořadatelé bohatě vybavené, ale příliš se zde zatím nezdržuji. Trať je opravdu atraktivní a místy hodně technická. Projíždíme úzkým schodištěm, přes mosty a podél řeky. Na 40 km přichází můj první lehký pád – levá, pravá ... ale v další levé mi podkluzuje přední kolo. Kromě odřené nohy je vše (včetně kola) v pořádku. Následuje další výjezd a další pád J. „To sjedu“ – nesjel jsem J ... v důmyslně rozmístěných kořenech jsem zasekl kolo a kontrolovaně jsem sesedl přes řídítka. Jen jsem se zděsil, že nemůžu přehazovat na nižší převody. Po krátkém seřízení se uklidňuji a s radostí podřazuji do dalšího stoupání. Některé stoupání lze rozdělit na ty, které lze vyjet a ty, které jde jen stěží vyjít. Mám radost, když vidím, že ostatní jdou vedle kola. Je to pro mě odůvodnění, že také můžu sesednout. Po 100 kilometrech se cítím dobře. S rakouským kolegou zdoláváme táhlé stoupání Hochmuth. To, co jsme vyjeli, máme nyní na několika stovkách metrů absolvovat dolů. Cesta je nebezpečná i chůzí. Po horolezecké vložce přichází jediný úsek, kde si můžete trochu odpočinout. Mezi 130. až 150. kilometrem lemujeme Hallstattské jezero. Zde jsem se zaháknul za Tomáše Beka z X-sportu, který odtáhl sedmičlennou skupinku až k Obertraun. Byl to nejrychlejší úsek trati, ale k vidění toho nebylo málo – průzračná voda jezera, nad kterou se místy přejíždělo po lávkách, mohutné skály a jezerní domky... Rebbull, waser, iso, waser, RedBull, waser, bulka – takto vypadá moje zastavení v Obertraun. Trochu tuším, co mě čeká. „Za lanovkou doleva“ – možná je lepší říct pod lanovkou do kopce. Na Salzberg se začátku ještě škrábu na svém kole … převod 1-3, 1-2, 1-1 … pak už kolo tlačím … svižne, pomalu, težce. Turisti nás povzbuzují. A ti, kteří mají rychlejší krok se nás i drží. „Slow please“ – zabránil jsem jedné rodině, aby mě předehnala J. Přede mnou je předposlední kopec v 1500 m.n.m. Do kopce předjíždím několik jezdců z trasy A a tucty jezdců trasy B. Na vrcholku si dávám krajíc chleba se sádlem a pouštím se už po několikáté zpět do údolí. Při sjezdu mi dochází brzdové destičky (před Drásalem nové) a až do cíle mi budou neskutečně pištět. S pocitem, že šlapu poslední kopec, trochu přidávám a s kolegou z České spořitelny MTB dojíždíme do Gosau. Ten už nemohl poslouchat moje brzdění, tak mi před poslední občerstvovací stanicí ujíždí.
Moc se těším do cíle – těším se na jídlo, pití a hlavně na náš doprovod a zprávy o ostatních Vesanech. Poprvé v životě se těším na Kasiho J, samozřejmě na Beu a Daníka, Moni. Do cíle dorážím o kousek před parťákem Thorstenem z Německa, zvedám ruce a jsem strašně rád, že to mám za sebou. Do cíle jsem dorazil za 13:37:35 na 129. místě absolutně, 29. v kategorii a 8. z Čechů v AK I. MTB závod v krajině Solné komory ve středním Rakousku pro mě znamenal nezapomenutelný zážitek, který umocnilo velké úsilí, které musíte vynaložit pro ujetí této náročné, ale krásné trati.
Haja: Drásal? ...pohoda! 500 km v sedle ... pohoda! Salza ... tak to už je dospělák
Salza - 4 roky jsme o ní jen četli a až letos jsme se odhodlali se s ní utkat. Nutno říct, že jsem se původně chtěl přihlásit na trať B, dlouhou 119 km, ale kamarádsky mě Kotel odkázal na článek 6. odstavec a) stanov našeho týmu, kde se píše, že pokud se přihlašujeme na závod, tak vždy a pouze na nejtěžší možnou trať. Proto jsem (jsme) byli donuceni se přihlásit na trať A dlouhou 211 km s převýšením přes 7 km, která má punc nejtěžšího MTB maratonu v Evropě. Inu vydali jsme se v pátek 15.7. v 8,00 hod na cestu směr Rakousko do vesničky Bad Goisern, která ožívá každoročně několikadenní velkolepou MTB akcí. Posádka vozu číslo jedna byl Kedloš, paní Kedlábková, já, moje drahá polovička, která mě jela na tento závod osobně podpořit a co-driver Daník, který se poprvé podíval za hranice ČR. Druhá posádka vyrážela z Prahy v obsazení Kotel, Kasi, Vlček. Na poslední chvíli musel odvolat start na tomto závodu člen B týmu Lundys, důvodem byly zdravotní problémy, ale startovné měl pojištěné pro takový případ na příští rok – zavázal si nás pěkně se účastnit i v příštím roce :-). Přibližně kolem 14 hodiny jsme se setkali v místě startu a společně šli omrknout centrum dění. Po vydatném jídle v místní restauraci jsme se šli zaprezentovat a přesunuli jsme se do nedaleké vesničky Gosau, kde jsme byli ubytovaní. Po ubytování přišla na řadu nezbytná kontrola kol, osazení čipu, startovního čísla a vele důležitého profilu trati. Červené startovní číslo značilo závodníky jedoucí po nejtěžší trati A. Po občerstvení domácím mokem, jsme se pomalu ukládali ke spánku.
16.7.2011 (sobota – den závodu) čas 3:45 zvoní budík a je čas se postavit na start nejtěžšího závodu, který jsem kdy jel. Byl to první moment, kdy jsem pociťoval nervozitu. Když jsem přišel oděn ve sportovním na parkoviště penzionu, byla ještě tma, ale ne tak černá, abych neviděl, že moje auto zablokoval na parkovišti penzionu nějaký id... z Holandska. V ten moment mě zamrazilo, protože start závodu byl vzdálen asi 12 km a do startu zbývalo cca. 40 minut. Po spršce těch nejsprostějších slov a bouchání do Mercedesu, který mě zablokoval doufajíc, že se mu rozhouká alarm, jsem se ještě snažil chvilku vyparkovat. I přes mé úžasné řidičské schopnosti, to byl marný boj. Využil jsem tedy klakson vozu a ve 4:20 ráno jsem hodně rázně a dlouze začal troubit na parkovišti před penzionem. To probudilo paní domácí, kterou hned odchytila Monička a s chladnou hlavou (na rozdíl od vulgarizmů jdoucích z mých úst) začala zjišťovat čí je to vůz. Po dalších pěti minutách se vypotácel nějaký holandský ospalec, kterého jsem na probuzení počastoval českými vulgarizmy a říkal Monči ať mu to přeloží do němčiny (myslím že mě ale rozuměl). Ve 4:30 se nám konečně podařilo opustit penzion a za tmy jsme mířili na start závodu. Vše jsme stihli a s úderem 5:00 hodiny jsem se vydal vstříc nejtěžšímu bike maratonu v Evropě. Hned na probrání byl první 10 km stoupák s převýšením asi 900 m - někdo ještě v pátek říkal, že první kopec bude v pohodě .... :-) (myslím, že to byl Kedloš). V pohodě rozhodně nebyl a byl to stoupák jako prase vedoucí k nebesům. Dalších 130 km bylo hodně podobných – nahoru (do 1000 až 1500 m.n.m.), dolů (do 500 až 600 m.n.m.), nahoru (do 1000 až 1500 m.n.m.), dolů (do 500 až 600 m.n.m.), nahoru (do 1000 až 1500 m.n.m.) ..... atd. V průběhu trati bylo nutné, aby závodníci projeli v předem určeném limitu kontrolním bodem - pokud by se neprojelo v limitu, dál závodník nemohl pokračovat na trati. Takových limitních bodů bylo na trati celkem 5, přičemž ten 3. v pořadí nás donutil závod s Vlčkem předčasně ukončit, protože jsme nesplnili limit pro projetí asi o 20 minut. Po celou dobu jsme jeli spolu s Vlčkem v celkem svižném tempu, ale úměrnému terénu. S Vlčkem jsme nijak nesoupeřili a mysleli spíše na své zdraví, protože jak sjezdy, tak výjezdy byly opravdu kruté. Snad možná jen Vlček se pokusil o jeden sólo únik na jedné z občerstvovacích stanic, kdy jsem ho nikde neviděl, tak jsem pokračoval. Po asi 5 km a náročném sjezdu vidím v dáli na rovince stát Vlčka na louce držícího si rameno, jeho kole leželo na zemi tak, že mě bylo už z dálky jasné, že ho takto nepoložil a když jsem přijel ještě blíže, tak jsem si všimnul dřevěného asi 1 metr vysokého dlouhého kůlu, který byl vychýlen o 45°. Zastavil jsem u Vlčka, který vypadal opravdu otřesen a říkal, že má asi vyhozené rameno, nebo se v rameni něco polámalo. Ten sloupek samozřejmě sramoval Vlček a letěl přes řídítka a jistě blíže popíše tento okamžik ve svém příspěvku ..... :-)) Po krátké pauze se trochu bolest uvolnila a rameno rozpohybovalo a pokračovali jsme opět svorně pospolu (pozn. redakce – v den psaní článku 18.7., byl Vlček na RTG ramene, výsledek do uzávěrky nebyl znám). Od druhého kontrolního bodu ke třetímu (kde jsme věděli, že ho již nedáme v limitu) jsme se už i kochali krásnou přírodou a scenérií – opravdu se bylo na co dívat (více foto ze závodu). Po 11 hodinách od startu, 135 km v nohách a převýšením něco kolem 4500m jsme závod na 3. kontrolním bodu ukončili a přesunuli se do prostoru startu a cíle, kde jsme očekávali Kotla jako horkého adepta na pokoření trati A.
Co říct závěrem – nádherný závod, perfektní realizační doprovodný tým (Monička, Beu, Kasi, Daník) a úspěch českých závodníků, kteří pobrali co se dalo. Na Trase A 211 km obsadil fantastické 3.místo účastník Rohálovské 50ky a Holešovák Radoslav Šíbl (10:42:08). Na Trase B 119 km 1. místo Jan Hruška (5:02:51) a 3. místo Ondra Fojtík (5:12:38). Na Trase C 74 km 3.místo Milan Bachmann (3:17:39). Na Trase D 54 km 1. místo Jan Fojtík (2:11:24) a na Trase E 37 km 2. místo Jan Sýkora (1:35:43). V neděli po poledni jsme se vydali zpět k domovu.
Vlček: Stálo to za to
Co říci nového a neopakovat to, co již kluci shrnuli v předchozích odstavcích? Teď, s odstupem tří dnů, můžu u sklenky výborného Rajhradského klášterního vína hodnotit naši „Rakouskou expedici" velmi pozitivně. Byl jsem opravdu nadšený okolní krajinou, bylo to něco zcela jiného, něž na co je člověk zvyklý z okolí Hostýnských vrchů a jsem opravdu rád, že jsem se mohl závodu zúčastnit i přesto, že se to neobešlo bez drobné újmy na zdraví.
Na Salzkammergut Tropfy jsem jel s tím, že dokončit tak náročný závod pro mě bude hodně těžké, ne-li nemožné a to se nakonec i potvrdilo. Marně jsem před registrací hledal ve stanovách oddílu malou skulinku, nepatrný náznak nejednoznačnosti v pečlivě volených slovech, která by mi umožnila start na jiné, než na maximální možné trati, ale všechny mé snahy se nakonec ukázaly jako zcela marné a nezbývalo nic jiného, než se přihlásit na „Strecke A" s 211 kilometry a převýšením přes 7000m.
Extrémní nekonečná stoupání, nebezpečné sjezdy, kdy i jedno krátké selhání brzd mohlo znamenat, že se člověk živý zpátky nedostane, ale tomu všemu dávaly tu správnou dávku adrenalinu, která zapříčinila, že jsem si závod opravdu užíval, i když mě všechno bolelo a síly ubývaly. Po téměř celých 135 km/11 hodin jsem jel bok po boku společně s Hajou, kdy se nám podařilo zdolat první dva časové limity na 68. a 100. km, ale třetí v pořadí naši pouť po okolních kopcích již definitivně odpískal a nám nezbývalo nic jiného, než se vydat do cíle závodu s tím, že projetím cílovým obloukem tentokrát závod neukončíme.
Ještě předtím jsem si ale dopřál zhruba na 80. km jednu malou školáckou chybku, kdy příliš nechybělo a mohlo to se mnou dopadnout hodně zle :-). Po zdolání jednoho zvlášť nepříjemného sjezdu plného hladkých kluzkých kamenů, který jsem musel jít z větší části pěšky, jsem se konečně trochu rozjel a mašíroval si to po jedné rovné polní cestě. Pak mě nenapadlo nic lepšího, než že se ohlédnu, jestli náhodou za sebou neuvidím Haju. No, Haju jsem nikde neviděl, tak jsem se otočil zpět, ale to už bylo pozdě. Zmohl jsem se v duchu už jen na jedno peprnější slovo a bylo vymalováno. Přímo přede mnou se zjevil dřevěný, přes metr vysoký sloupek zaražený v zemi. Vpálil jsem to do něj v plné rychlosti, kolo se na fleku zastavilo a já si setrvačností vesele pokračoval vzduchem. Let neměl dlouhého trvání a následoval tvrdý náraz do trávy. Už když jsem se zvedal, tak mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Levá ruka mi zůstala v divné poloze, jakýkoliv pohyb s ní byl dost bolestivý. Pokračování v jízdě v takovém stavu nepřicházelo v úvahu a tak jsem začal zvažovat dostupné možnosti. Kousek ode mě byla nějaká usedlost se zaparkovaným autem. Řekl jsem si, že tam zajdu a vyškemrám si odvoz do nejbližší civilizace. Pak dorazil na místo činu i Haja. Po nezbytné fotce sloupku na památku se mi podařilo rukou pootočit, něco luplo a dalo se s ní zase normálně hýbat. Problém vyřešen, jelo se tedy dál :-). Dnes jsem se stavil na rentgren, jestli náhodou není něco naštípnutého, protože rameno ještě pořád bolelo a diagnóza? Naštěstí je „jen" podvrtnuté, klid minimálně 14 dní, léčba měsíc, ale mohlo to dopadnout mnohem hůř... :-)
Kedli: Salzkamergut Trophy aneb přehodnocení náročnosti závodů
Musím začít zmínkou o letošním Drásalovi, který byl hodně těžký, a myslel jsem si, že Salza se bude cca rovnat necelým dvěma kolečkům Drásala. Ajaj jak jsem se spletl!
Již první varování o náročnosti napovídali hory, které se tyčily vysoko kolem Bad Goisernu (místa startu a cíle) a v mlze byly zahaleny všechny vrcholy. Start v 5:00 nebyl pro nikoho z nás problém, já se vzbudil 3:30 cca 20 min před budíkem a hlavou mě lítalo, co nás tam asi bude čekat.
První výjezd měl asi 900m převýšení, tak jsem ho jel na tepovku cca 160 a celkem v klidu i když jsem musel zkousnout, že mě cca 50 závodníků předjelo, ale říkám si v polovině 11 km stoupání, že na 205 kilometrech, které zbývají do cíle, jim to vrátím :-). Po hodině a 15 minutách jsem byl nahoře, a následoval první sjezd a po asi 500 m hned vykřičník. Říkám si, proč na tak pěkné, šotolinové a cca 2 m široké cestě je vykřičník, co tak asi může následovat? .... 200m pořád nic, 400m stále ta samá cesta, 600m zatáčka a pořád krásná cesta, ale mrknu doprava a dopr... prudký sráz 50cm od cesty tak 300 – 500 m dolů (tam spadnout při podklouznutí kola na kamení tak mě najde akorát hladový vlk nebo medvěd), pokračuji tedy pomaleji ve sjezdu dál a již vím, že vykřičník neznačí jen překážku na trati, ale i extrémní nebezpečí. Až později jsem si všiml několika kamenů vtesaných do skály se jmény a dvěma daty! Sjezd se průběžně měnil a nabídl mnoho tváří. Velmi nepříjemné byly mokré kameny v kombinaci s blátem a kořeny. Po sjezdu následoval výšlap druhého z deseti kopců na trati. Vrchol měl název Hutteneckaln, bylo to nádherné místo, divácky velmi atraktivní, přehledné se skvělou atmosférou a byl to hlavní cíl vyhlídkové helikoptéry s diváky. Sjezd opět nabídl několik kombinací povrchů a velmi těžkých míst, mokré kamení, kořeny a do toho bláto. Vše nepříjemné ale zakryl nádherný průjezd jeskyní a výhled na Bad Goisern. Sjezdy byly velmi náročné, tak jsem se nemohl moc kochat krásnými rozhledy. Proto jsem byl i vcelku rád, že se vrchol Hutteneckaln a průjezd jeskyní byl součástí trati ještě jednou. To už se závod pomalu překlápěl do druhé poloviny. První dva časové limity z pěti jsem měl vcelku s rezervou cca 45 min a 30 min zdárně zdolané a těšil se na druhou polovinu.
Ta začala poměrně nevinným kopečkem (asi 450 m nahoru) výšlap proběhl celkem v klidu. Za zmínku stojí občerstvovací stanice, na které jsem při doplňování bidonu viděl zelený bidon Vesani.cz připravený pro ostatní závodníky. Ovšem z nevinného stoupání se vyklubal brutální sjezd, začal pěknou asfaltkou, pak nás poslali na louku, kde jsem spatřil velmi prudký svah, lanovku a tušil problémy. Bylo něco málo před 15 hod a říkám si 45 minut do třetího limitu (to je celkem pohoda, už jenom dolů – ajaj jak jsem se spletl !). Měl jsem pravdu v tom, že to bylo jen dolů. Lanovka s kameny ještě šla, i když jsem ji místy šel raději pěšky, protože sanitka pod svahem nevěštila nic jednoduchého. Nicméně druhá část již neměla se sjezdem nic společného, velmi prudký svah dolů, velké balvany a strom, kde se podívám! To nešlo ani sejít, Kelčák na Drásalovi je proti tomu mírný a hladký sjezd. Asi po 15 minutách chůze jsem byl skoro dole. Následovala občerstvovačka, kde jsem pojedl, ovlažil se a pokračoval. Po cca 2 km jsem dojel na most, kde byl třetí časový limit. Ten jsem stihl na minutu přesně a byl puštěn na další pokračování. Semnou se ovšem vydal „ocasník" v oranžové vestě. Jelo se celkem po rovině 20 km kolem jezera, takže celkem pohoda. Říkal jsem si, trochu šlápnu ať ocasníka setřepu a jedu v klidu sám. Neměl kolo ani nohy bůhví jaké, tak jsem nepředpokládal, že se udrží. Jel jsem kolem 25 - 27 km/hod. Po asi deseti km pořád zamnou, říkám si to není možné, že se pořád drží. A pak jsem si všiml, že má motorek u zadního kola, co mu pomáhá. Smířil jsem se tedy s tím, že pojede semnou. Nemělo cenu se víc hnát, protože čekal osmí a devátý kopec v krátké kombinaci. Osmý měl přívlastek nejprudší, devátý byl pro změnu nejvyšší (necelých 1500m). Na občerstvovačce (150 km) kde jsem byl poslední občerstvený, jsem se bohatě najedl a napil, dal rozhovor a pokračoval. Za chvíli jsem uviděl lanovku a následně viděl velmi prudkou asfaltku, kterou jsem kupodivu vyjel. Zde mi hodně pomohl „brat ze slovenska", který mě slovně podpořil a pak neváhal vzít kolo a jet semnou na vrchol. Cestou jsem dojel a předjel Itala, Rakušáka a Němce, takže ocasník již nebyl přímo ve dvojici semnou. V devátém kopci – stoupání na nejvyšší vrchol - jsme projížděli kolem divoké řeky a myslím, že zde budou velmi pěkné fotky. Na občerstvovačce na 170 km jsem potkal Poláka, který vzdal. Nicméně u mě nic takového nehrozilo a sil bylo pořád dost na dojetí do cíle. Čeho jsem se obával, byl čtvrtý časový limit. Chvíli před ním mě dojel ocasník na motorovém kole, s tím, že všichni soupeři za mnou již vzdali. A mé obavy vzali za své, limit pro pojetí byl 19:15, já přijel na předposlední kontrolu 19:50. Zde mě byl již odebrán čip a sděleno, že dál na poslední desátý kopec již nemůžu. Takže mé vystoupení bylo ukončeno na předposlední kontrole, kompjůtr ukázal 184,83km, čas jízdy 14:05hod (není započítáno tlačení kola do nejprudších míst rychlostí 0 – 2 km :o) , průměrná rychlost 13,1 km/hod. V tu chvíli mě to hodně mrzelo, chyběla půlhodina ... Nicméně jsem se ještě dohodl z ocasníkem, že nepojedu autem do cíle, ale s ním na kole. Nakonec se to ukázalo jako výborná volba, protože z asi 25 km bylo 10 km po trase závodu. V místě cíle jsem byl očekávám všemi včetně Beunky a Daníka, udělali jsme pár fotek, od Kasiho dostali velké šampáňo za přežití a vyrazili do penzionku.
Co dodat závěrem, extrémně nebezpečný, krásný a náročný závod. Během závodu jsem přehodnotil žebříček náročnosti závodů a posunul svůj limit. Salza - náročný závod, pětistovka – „projížďka" po „dálnici" v Jeseníkách, Drásal – standardní závod, 50tky a 60tky – sprint závody! V cíli jsem si řekl, že to už nikdy nepojedu! Již teď ale přemýšlím, kdy se vrátím a v limitu dokončím. Jinak díky všem Vesanům za super prodloužený víkend a poznání něčeho krásného, nového.
Výsledky trasy A zde.