Salzkammergut Trophy podruhé

 

Když spojíte 2 Drásaly do jednoho, získáte Salzkammergut Trophy. Rakouský obr měří 7049 metrů do výšky, 211 kilometrů do délky. Šílenost a krása v jednom! Mezi Vesany se našli 4 šílenci – Kotel, Haja, Vlček a Beckham. 

 

Salzu, zřejmě nejtěžší bikemaraton v Evropě, ochutnal náš tým už před rokem. Jen jeden jediný Vesan měl tu čest projet cílovým obloukem. Pro nezasvěcené (a ty, kteří nečetli naši reportáž z loňského ročníku) několik základních informací. V nenápadné alpské vesnici Bad Goisern nedaleko Salzburgu se letos popatnácté konal víkend horských kol. V hlavním dnu v sobotu se na šesti různých trasách schází pravidelně kolem 5000 závodníků!

 

 

Na nejdelší trase 211 km je startovní pole omezeno na 600 závodníků. Startuje se v pět hodin ráno a časový limit závodu končí devátou hodinou večerní. Mimo tento limit je na trase 5 časových kontrol, které je nutno projet do stanoveného času, jinak v závodu nelze pokračovat (hlavně z bezpečnostních důvodů). Závod se jede od 500 do 1500 metrů nadmořské výšky a lze hrubě říci, že stačí vyšlapat 10 kopců – pro představu, když zdoláte první z nich, máte výškově nastoupáno jako na celé Rohálovce. :) Proč jsem jeli i letos? To ať si každý zdůvodní sám. Letos tedy pocity Haji,Vlčka, Kotla a premiérově Beckhama.

 

 

Kotel: Trochu jiná Salza

Jet Salzkammergut Trophy po roce znovu je zvláštní pocit – už víte, že vás čekají nekonečná stoupání, ale i alpské scenérie. Při své druhé účasti chci zúročit znalost trati a nikam se neženu. Na závodě těchto rozměrů je důležité správné rozložení tempa, aby vám nedošlo, ale na Salze vám dřív nebo později stejně dojde. :) Na prvním 10kilometrovém kopci dodržuji nepsané pravidlo nikam se nehnat a zvládnout ho pod hodinu (ke splnění následných časových limitů pro průjezdy kontrolními stanicemi).

 

Výjezdy jsou zde strmé po upravených cestách, sjezdy pak ještě strmější, jen cesty střídají krkolomné pěšinky. Z usilovně vyšlapaného kopce jste během chvilky dole a opět do kopce. Ze stereotypu účastníky zaručeně dostávají tunely, výhledy do hlubokých údolí, horkovzdušný balón, vodopády, horské louky, masivní skalní stěny a povzbuzující diváci. Červené startovní číslo jezdců extrémní trasy má jakoby na diváky zvláštní moc a všichni hlasitě dávají najevo uznání (možná nechápavost) ze zdolávání „cvai hundrd". Po technickém sjezdu ze symbolů trati Hütteneckalm a Ewige Wand se spolu dvěma Italy a Nizozemci pouštíme do dalšího stoupání. Máme za sebou 40 kilometrů a přichází další kopce. Snažím se jet rovnoměrně a na každém vrcholku se pochválím :) nebo si zanadávám. Na 95. kilometru se po předjetí řady závodníků chválit přestávám. Ve zbytku trati se trasa A (211,3 km) prolíná s trasou B (119,5 km) a začíná pršet (místy vydatně). Obojí je oživení, na druhou straně i komplikace při sjezdech.

 

Na 130. kilometru poskytuji pomoc proti křečím českému bikerovi, který si za jízdy z mého Camelbacku vytahuje magnesium. Spolu se po břehu Hallstattského jezera dostáváme k Obertraun a obávanému Salzbergu. Tucet serpentýn a koncovka skloněná jako schody na půdu musela snad pobídnout k tlačení kola i vítězného Ondru Fojtíka (třeba nám to potvrdí :) ). Následuje krátký sjezd a pak přichází stoupání na Roßalm a to mě i letos decimuje. Pomáhá mi jen kojetíňák Ivo povzbuzujícím „Jedem Vesani". Promoklý, oslabený v 1500 metrech n. m. se ve vesanském krátkém vzdušném dresu drkocu po vrstevnici. :) Zde to je hlavně o vůli a psychice, která je stejně tak důležitá jak fyzická připravenost. Jen letmo si všímám dalšího horského jezera Gosausee (které bych normálně obdivoval s otevřenou pusou). „Už jen jeden kopec" tlačím sám sebe do cíle. Posledních 50 kilometrů se mi kouše nejmenší převodník a tak i poslední stoupání jedu na střední převody. Na vrcholu si radostně zatnu pěst, tak jak to umí Haja při svých dojezdech. Do cíle mi zbývá přes 20 kilometrů převážně z kopce jen se 4 vlnkami (v jiném prostředí bych napsal kopce).

 

 

Po několika hodinách skrápění deštěm se těším na teplou sprchu a zajímá mě, jak jsou na tom další Vesani. Nevím kde beru síly, ale je jede mi to. Míjím 2 Drásalovce a prohazuji s nimi pár slov (Hrochu pozdravuje tě Jirka Cenek :) ). Projet cílovou bránou Drásala je hezký pocit, projet cílovou bránou Salzy je nezapomenutelné. Vedle zábran křičí 3 „pobudové" v černo-modrých bundách a já jsem rád, že je vidím a můžu si s nimi podat ruku. Unavený a šťastný po 13 hodinách, 46 minutách a 30 vteřinách konečně stojím v cíli 92. v pořadí (13. v kategorii). „Kotel pojeď, jedem na hotel na večeři" ukončuje Haja můj odpočinek. Znovu na kolo a znovu do kopce. :) Taková je Salzkammergut Trophy!

 

 

Km 2011 2012 Rozdíl
23 1:41:45 1:46:05 0:04:20
84 5:14:51 5:27:26 0:12:35
97 6:19:39 6:31:09 0:11:30
127 8:08:10 8:20:11 0:12:01
144 8:50:44 9:03:05 0:12:21
147 9:04:58 9:14:08 0:09:10
156 10:03:32 10:08:46 0:05:14
193 12:49:10 12:55:48 0:06:38
Cíl 13:37:35 13:46:30 0:08:55

 

 

Haja: Na cestě k dojetí

Když jsem začal jezdit poprvé Drásala, tak po jeho prvním dojetí mě trvalo asi týden, než jsem si řekl, že ho musím absolvovat znovu. Naštěstí jsem měl tu čest ho již 8x pokořit. V loňském roce a po třech letech čekání jsem až na třetí pokus zdolal extrémní závod v Jeseníkách 500 km v sedle non-stop. Když jsem loni okusil to nejtěžší co jde, kupodivu netrvalo dlouho a prohlásil jsem, že ji jednou dám – mluvím o pocitu, který je pro mě zatím tabu, projet pod cílovým obloukem nejtěžšího závodu v Evropě. Ano, je to pro mě velké sousto, ale jednou (a doufám, že to bude brzo) takový pocit popíšu i v nějakém z příštích článků. Vím ale přesně co prožívají závodníci, kteří projíždí cílem po 211 km se slzami v očích. Dost řečí o tom co bude a napíši co bylo letos. Stejně jak loni jsme se postavili na start i letos 4 Vesani – obměněn byl jen Kedli za Beckhama. Výlet (spíše těžká dřina) pro nás začal v pátek 13., kdy jsme vyrazili před 8 ranní směr Rakousko, cíl Bad Goisern. Tam jsme se taky sešli s Kotlem, který dorazil z Prahy. Po šestihodinové cestě a za stálého deště jsme dorazili na místo a jeli přímo do hotelu, kde jsme měli zázemí. Nikterak jsme se nezdržovali a šli do centra k prezentaci a nasávat atmosféru závodu, která je zde nepopsatelná.

 

První zádrhel (novinka pro letošní rok u nejdelší trati) byla povinná technická přejímka kol před závodem. Dozvěděli jsme se o ní až v místě prezentace a některým ztuhl úsměv na tváři, ještě více pak, když jsme viděli zručné „testery", kteří přesně věděli kam sáhnout a čím pohnout. Po technické přejímce jsme zůstali jen 2 ze 4 – Vlček a Beckhem neprošli. Vlček neměl dostatečně vyhovující přední brzdové desky a druhý hříšník Beckhem měl vůli na zadním kole. Verdikt zněl jasně – běžte si to opravit a pak se vraťte. V místním servisu bylo plno, ale i na nás se dostala řada a všechny nedostatky byly odstraněny a mohli jsme přistoupit k prezentaci. Člověk by řekl pátek 13., ale pro nás to bylo skvělé datum – jednak, že servisní prohlídku považuji osobně za nutnou a velmi vhodnou a jednak jsem se v tento den stal opět (již podruhé) strejdou. Termín porodu malého Kedlábka byl očekáván již v termínu Drásala, ale novopečený Vesan Filípek Gahura, si řekl ne. Na svět se mu zachtělo o týden později a naprosto přesně se nám všem společně při prezentaci na Salze rozdrnčel telefon s SMS, kde nás nový člen vítal a přál nám hodně zdaru do závodu. Byl to skvělý start sportovního víkendu. Povinností bylo malého Fildu alespoň symbolicky zapít, což se taky stalo a přesně čtyřmi čtvrtkami jsme před spaním přivítali nového nástupce.

 

V sobotu ve 4 hodiny ráno se postupně rozehrály budíky a šlo se na to. Déšť ještě v pátek večer ustál a v sobotu v 5 hodin na startu bylo počasí pro závod ideální. Úderem páté tedy odstartoval první a nejnáročnější závod dne, kde měli Vesani své želízko. Kotel jel na obhajobu a držel se nás asi prvních 100 metrů. Zbylá trojice Vesanů se držela celý den plus mínus pár kilometrů u sebe. Můj cíl byl dostat se alespoň na stejnou vzdálenost jako loni. Vzhledem k dvouměsíčnímu půstu na začátku sezóny díky přeseknutým šlachám na ruce to byl cíl pro mě ambiciózní. Myslím, že jsem byl letos klidnější a vyrovnanější a bylo to jistě i tím, že jsem věděl do čeho jdu a trať a profil již z loňska znám. Musím říct, že se mě letos jelo dobře a vyrovnaně a větší krize na mě nepřišla. Ke zlomu došlu v pravé poledne, kdy se z mrholení stal vydatný a trvalý déšť. V tu dobu jsme měli s rezervou za sebou první check point a ke druhému jsme se blížili a měl jsem pocit, že ho s rezervou projedeme. Jak ale déšť zesiloval a stoupali jsme s Vlčkem a Beckhemem k nadmořské výšce 1200 metrů, čas utíkal nějak rychleji a proti nám teklo čím dál tím více vody. Že je zle signalizovala i mp3, kterou jsem měl v uších a přestala hrát – řekl jsem si, že to bude asi tím deštěm. :) V tu domu jsem byl durch a teplota kolem 10°C moc nenahrávala cyklistické pohodě. Přesto jsem se snažil projet check point v limitu. Posledních 5 km stoupáku v silném dešti byl ale již soubojem s morálkou a psychikou. Do toho mě zrovna míjeli závodníci, kteří jeli 50kilometrovou trať a plni síly mě předjížděli jeden vedle druhého. Nutno říct, že co má váhu u fanoušků podél trati je červené startovní číslo na kole – symbol extrémní trati, kterou diváci vždy a patřičně ohodnotili aplausem.

 

 

Neustávající déšť, nízká teplota a fakt, že na mě nebyla nit suchá, jsem byl rozhodnut asi 3 km před časovou kontrolou, že dále pokračovat nebudu. V místě, kde jsme loni projeli v limitu 10minutovou rezervou, mě letos odstavuje pořadatel z důvodu pozdního průjezdu kontrolou asi o 5 minut. Nutno říct, že jsem nebyl sám a pro většinu odstavených to bylo vysvobození. Po pár minutách dorazil i Vlček, kterého čekal stejný osud a rovněž ročník 2012 ukončil na 103 kilometru. To nejhorší ale teprve mělo přijít – sjezd o 700 výškových metrů po klikaté asfaltce v neustávajícím dešti. Dobré pro chlazení kotoučů a desek, ale ne pro moje tělo. Výsledkem našeho sjezdu byl fakt, že jsem nebyl schopný palcem přeřadit na větší kolečko, skutečně to nešlo a musel jsem použít celé zápěstí. Taková mě byla kosa a prsty jsem ani necítil. Vše zpravila až teplá sprcha na hotelu, kde po chvíli dorazil i Beckham, který check point ještě stihl, sjezd absolvoval po trati, ale rovněž se rozhodl závod předčasně ukončit. Po teplé sprše jsme se vrátili zpět do centra a netrpělivě vyhlíželi Kotla, ten dorazil po více jak 13 hodinách jízdy a patří mu velký obdiv. Nejkrásnější kulisu ale vytvářeli diváci pod dojezdovým obloukem těsně před koncem limitu nejdelší trati. Jejich burcování podtržené neskutečnou radostí dojíždějících atmosféru podtrhovalo. Obdiv ale nepatří jen Kotlovi, ale vše co to zvládli včetně všech Čechů. Tím nejúspěšnějším z celého startovního pole se stal bystřický Ondra Fojtík, který letos vyhrál nejextrémnější trať v délce 211 km a postavil se před 22. hodinou ve slavnostním stanu na nejvyšší stupeň a zaslouženě sklidil ovace všech kolem. Coby sousedé jsme mu jako první pogratulovali, prohodili pár slov a vrátili se po náročném dnu na hotel. V noci i další den ráno vydatně pršelo, tak nebylo na co čekat a před 9 hod jsme vyrazili zpět domů. Už teď vím, že další ročník je více než jasný a více než jasné je mě rovněž fakt, že musím začít pořádně makat, abych projel i já jednou v limitu! Za rok dám vědět jak jsem se posunul ... :)

 

 

Vlček: Zůstala za mnou rozdělaná práce

Novinky.cz - Mezi členy oddílu Vesani.cz se šíří vysoce návyková droga a podle nejnovějších zpráv kriminalistů, kteří se podílejí na vyšetřování, ji šíří již 15. rokem špičkově organizovaný rakouský drogový kartel z okolí městečka Bad Goisernu. A že to není droga jen tak ledajaká napovídá i fakt, že ti, kteří ji jednou propadnou, jsou pro jednu dávku schopni cestovat stovky kilometrů daleko, vstávat před čtvrtou hodinou ranní, zařadit se do 600 členné fronty a nervózně čekat, až na ně konečně dojde řada a oni budou moci po dlouhém roce čekání konečně alespoň na chvíli ukojit svoji závislost. Neodradí je ani fakt, že za jednu dávku si drogoví bossové účtují částky, které mnohonásobně převyšují cenu heroinu a rok co rok se tak jejich počet neustále zvyšuje. Kriminalisté ji znají pod názvem Salzkammergut Trophy, ale mezi závislými se rozšířila prostá zkrácenina "Salza".

 

Ano, i takto by mohl vypadat článek na jednom českém zpravodajském portálu a nutno říci, že by tentokrát rozhodně nebyl daleko od pravdy. Pokud tento závod jednou zkusíte, tak nejde jinak a příště prostě musíte znova. Nádherná příroda rakouských Alp a burcování fandů na trati, kteří vás tlačí svým povzbuzováním dopředu, jsou odměnou za všechen ten pot a krev, které tam člověk zanechá. Letos to bylo už podruhé, co jsem se pokusil o zdolání jednoho z nejnáročnějších závodů v Evropě a nutno říct, že ani tentokrát se mi nepodařilo projet cílovým obloukem a tu úžasnou atmosféru při dojíždění závodníků hlavní trasy jsem musel sledovat opět jen v roli diváka. A protože jsem v Bad Goisernu odešel od rozdělané práce, tak mi to rozhodně nedá, abych si další dávku "Salzy" nešlehnul i příští rok.

 

Výsledky trasy A zde.