Salza 2014 - Pavle vítej v klubu
Letošní, pro mě v pořadí druhá Salza, byla stěžějní hned z několika důvodů. Po loňském smolném nedokončení jsem chtěl samozřejmě dojet, získat černé tričko a dostat se tak do úzkého klubu Vesanů, kteří Salzu dojeli (doposud Kotele 2x a Haja 1x) a také jsem chtěl zkompletovat svůj Race 612, který začal před 21 dny Ironmanem v Otrokovicích, pokračoval Obrem Drásalem a skončit měl právě tady, v Bad Goisernu na trati 211 km s převýšením 7048 metrů. Po krizi na Drásalovi jsem nebyl úplně nejklidnější, ale na druhou stranu jsem z loňska věděl, že když pojedu rovnoměrným, klidným tempem a nenastanou žádné technické problémy, dá se Salza v 16tihodinovém limitu zvládnout. S těmito myšlenkami jsem v pátek ráno vyrážel z ČR i se svým širokým realizačním týmem (9 osobních fanoušků měl letos asi jen málokdo). Hned po překročení Rakouských hranic nás přivítal hustý déšť, to mi na klidu nepřidávalo, ale do Goisernu ještě daleko, takže nebyl důvod nějak moc panikařit. Po příjezdu do městečka se počasí trošičku umoudřilo, občasné mrholení střídal mírný déšť a já jsem postupně prošel technickou přejímkou kol (naštěstí bez problémů), vyzvedl si číslo, obešli jsme stánky, poseděli v hospůdce a jelo se na ubytování. Letos se mi nepodařilo zajistit ubytování nikde poblíž a cesta zabrala ještě dalších 40 minut, což bylo nepříjemné hlavně v sobotu ráno.
Ve 3:45 ráno v sobotu jsme tedy nasedli do auta a vyrazili na start. Načasování ideální, ani jsem se nenadál a už stojím ve startovním chumlu. Počasí pořád nic moc, mírný deštík, ale aspoň nebyla nějaká extrémní zima. Pro jistotu jsem ale vyrazil v bundě, s tím, že se mi ve sjezdech asi bude hodit. Letos pořadatelé opět navýšili kapacitu závodu a na naši trasu tak ráno v 5:00 vyráželo asi 800 závodníků. Rozjezd do kopce si dobře pamatuju z loňska, nikam nespěchám a jedu si v klidu mezi ostatními spolubojovníky, protože vím, že dostat se až na první vrchol mi asi zabere víc než hodinu. V místech, kde se trať dostává do lesa, je už poznat množství závodníků. Trochu se to štosuje a místy čekáme v řadě jak v sámošce. Já ale vím, že den bude dlouhý, a tak se nikam necpu a zůstávám v klidu. Na prvním vrcholku mlha hustá, že by se dala krájet, takže žádné kochání a opatrně zase dolů. První průjezd vytesanou skálou je zase nádherný, výhled už je pěkný, ale tady zase není moc času, tak si to valíme dál nepříjemným sjezdem mezi kameny a blátem. Na prvním kontrolním bodě (po trati je jich celkem 5) mám náskok necelou hodinu a snažím se vzpomenout si, jak jsem na tom byl loni. Zjištění, že jsem asi o deset minut pomalejší mě nechává klidným a jede se dál, znova do kopce a znova hodně vysoko. Počasí se bohužel nijak neumoudřuje, ale problém je to spíš jen ve sjezdech, kde se musím ztotožnit s citátem, jehož autorem je tuším Kasi, který kdesi prohlásil, že „na těch mokrých kamenech to klouže“. Klouže to i na kořenech a blátě, kolo se začíná obalovat blátem a při výjezdech po asfaltu se proti nám valí proudy vody, místy už prší hodně hustě, ale aspoň nás to zase umyje.
 |
Na občerstvovačkách v klidu zastavuji, ochutnávám všechno možné, perníčky, banány, pečivo, cola i redbull a zatím mi chutná a jede se pocitově dobře. Elán mi dodává i kolega z OD Morava, který jede příjemné tempo a pár kilometrů se držíme spolu. Postupně projíždím místa, kde jsem loni bojoval s defekty a teprve letos si všímám, jaká je to kolem nádhera, když se člověk nesoustředí jen na dvacet metrů před sebou. Druhý průjezd jeskyní už není tak pěkný, zase nás trochu obklopuje mlha a hlavně technický sjezd už se vůbec nepodobá tomu, co tu bylo ráno. Jsou to spíš bahenní lázně a já se snažím sejít to pěšky bez pádu (nedaří se). Na druhém checkpointu mám náskok asi hodinu a dvacet minut, sice jsem čekal víc, ale vzhledem k počasí si říkám, že to stačí. Mezi druhým a třetím bodem ve stoupání potkávám Aleše P. z Šela Maratonu, prohodíme pár povzbuzujících slov a pořád se mi jede v rámci možností dobře, poprvé si pouštím do sluchátka hudbu a to mi v kopci dost pomáhá a dokonce se mi daří předjíždět dost závodníků. Po dalším dlouhém technickém seběhu s pěti kily bahna na tretrách se už dostávám do třetího kontrolního bodu. Mám náskok přesně hodinu na limit, to je myslím zhruba stejně jako loni, kdy už jsem měl za sebou výměnu i lepení duší, takže z času nejsem úplně u vytržení, ale vím, že na limit to stačí. Následuje odpočinková část kolem jezera, ale nedaří se mi nikoho chytit, jen za sebou si táhnu Němce, kterému se nechce střídat a proto to nijak neženu, protože vím, co se blíží. Na občerstvovačce před Salzbergem ještě umývám kolo a snažím se něco sníst a už je to tady. Obávaná lanovka na Salzberg. Začátek po asfaltu stejně jako loni ještě absolvuji v pedálech, ale serpentýnky už mě zase dostávají do kolen. Celou dobu jsem si říkal, že mám dost sil a jede se mi dobře v rekreačním tempu. Celou dobu jsem si taky říkal, kdy nějaká ta krize přijde a najednou je to tady. Jsem rád, že lezu a začínají mě předjíždět lidi, které jsem v minulých kopcích nechal daleko za sebou. Louka před nejprudším asfaltovým úsekem, která se loni dala vyjet, je letos rozbahněná jako oraniště a při tlačení se kola akorát obalí blátem. To hodně komplikuje i stoupání do nejprudšího asfaltu (v klubu Vesanů též znám jako „prasomrda“). Asfalt je mokrý a zablácený, takže si připadám, jako bych šel nahoru po ledu. Jednu chvíli opravdu při chůzi pěšky do asfaltového kopce trochu ztrácím balanc a málem přepadávám dozadu, neuvěřitelné. Zbytek radši absolvuji vysokou trávou podél cesty a uvědomuju si, že se nějak vyčasilo a začíná být i dost vedro. Polívám se vodou a pomalu klopýtám na vrchol. Celou dobu se řídím podle výškoměru na tachometru a profilu trati, který mám nalepený na rámu. Sedí to dobře, pro orientaci supr věc, člověk aspoň ví, jestli už bude na hoře. Na Salzbergu to ale nějak nesedí a stoupám asi o 80 výškových metrů víc, než jsem čekal. Konečně jsem nahoře, ale totálně na odpis. Další sjezd absolvuju jen tak, abych nespadl z kola a začínám trochu panikařit, co se týče limitu.
 |
Na občerstvovačce pod nejvyšším vrcholem trati (1500m) si dávám trochu delší pauzu, která trochu pomáhá a zase šlapu do kopce, který aspoň není tak extrémně prudký. Projíždím místo, kde jsem loni pohřbil své šance neúspěšným zalepením posledního defektu a říkám si, že teď je to konečně něco, co jsem loni nezažil. Vrchol kopce už spolu s ostatními souputníky absolvujeme zase pěšky, ale vím, že mě čeká dlouhý sjezd, kde si odpočinu. Před sjezdem je ale ještě několik nekonečných vlnovek, na které jsem od loňska zapomněl a letos je to nápor na psychiku. Člověk pořád čeká, že už pojede jen dolů, když před sebou najednou objeví další a další kopeček. Projíždím i místo, kde jsem loni napasoval 26palcovou duši na mou 29ku a konečně jedem dolů dlouhým sjezdem. Čtvrtý checkpoint projíždím s náskokem 20 minut, nemám už vůbec chuť na jídlo a tak ani nezastavuju a jedu dál, protože čeká poslední velký kopec. Silou vůle ho dávám, chvílemi pěšky s tím, že ti co jej šlapou v sedle mi ujíždí max o jednu nebo dvě minutky. Nahoře potkávám znovu Aleše, který mi radí, že bude zima, ať se obleču. Tak se ho ptám, jestli stíháme a on že jo, v pohodě. Tak se v klidu obleču a jedu dolů. Po sjezdu do posledního kontrolního bodu nám náskok na limit deset minut a už vím, že i ty minutky asi budou rozhodovat. Nejhorší je, že tenhle úsek z loňska neznám a vůbec nevím, co čekat. Na profilu trati jen mírné vlnovky, ale ve skutečnosti normální kopce v Hostýnkách. Když už poněkolikáté vjíždíme z asfaltu do lesa a do kopce, začínám ztrácet naději. Síly už nemám, na jídlo ani pomyšlení a cíl možná za rohem, možná za kopcem, těžko říct. Pět minut do konce limitu a my vyjíždíme z lesa a já poznávám, že jsme v Bad Goisernu. Otázka je, kudy to vede do cíle. Vjíždíme do bahna pod most, další rozbahněný výstup a zase asfalt. Tak jedu co to dá, 4 minuty do limitu, projíždím kolem nádraží, 3minuty a pár lidí mě povzbuzuje. 2minuty do limitu. Mezi domy vidím něco žlutého. Slyším nějaký rachot. Je to cílový oblouk. Ta úleva je neuvěřitelná, rachot, jako bych přijem mezi prvními, neskutečný pocit! Projíždím cílem s pohodlným náskokem 80 vteřin! A všech mých devět fanoušků se vzpamatovává z infarktu. Je fakt, že jsem je asi docela napínal, ale sebe taky a věděl jsem, že být jen vteřinu přes limit by asi v klubu neobstálo. Nakonec tedy čas 15:58:40, na pohodu. Za mnou to ještě stíhá pár lidí, celkově závod dokončilo v limitu asi 45 procent závodníků, takže to navzdory těsnému dojezdu považuju za úspěch. Trochu mě ještě teď mrazí při pomyšlení, že 80 vteřin je doba, kterou vám zabere třeba občerstvení v podobě tatranky, sundání batohu a oblečení bundy, pár slov s kamarády, co vám fandí nebo jedna cvrkpauza :). No prostě to bylo dokonale načasované. Velké díky Jitušce za podporu a trpělivost a ostatním taky, protože člověku se jede mnohem líp, když ví, že ho po trase a v cíli bude někdo čekat a fandit.
 |
Nakonec to teda všechno dobře dopadlo. Černé tričko ze Salzy mám, z Obra Drásala a Ironmana taky, klub 612 je založen a těším se na další členy. Srovnání všech tří závodů je těžké, asi záleží, jak to člověku zrovna sedne, mě letos sedl asi jen Ironman. Celé to bylo náročné, ale je to za mnou a teď už budu jen kibicovat ostatní a nosit každý den jiné triko :).
Článek ze Salzy 2013 zde.
Článek ze Salzy 2012 zde.
Článek ze Salzy 2011 zde.
