Hostýnská osma 2014
Možná vesanští členové stárnou, možná si jen vybíráme, kde a jak strávíme víkend. Hostýnská osma je ale v čím dál tím větším zájmu nejen Vesanů. Na startu byl Rostik a "jeho" Burky, Jitka a Jirka Stehnovi a Hrošík, Kotel okusil část osmy na kole jako podpora.
Rostik: Účast zrozená z čisté ješitnosti
Holky-Burky byly nahlášeny dlouho dopředu a dlouho dopředu jsem jim to rozmlouval. Velká porce kilometrů, únava před dalšímy závody, blížící se dovolená na kolech. Čtrnáct dnů před startem jsem při brouzdání po netu natrefil na přeprodej dvou startovních pozic a bylo jasno. Oslovil jsem kamaráda, co jsme spolu měli běžet Horskou výzvu v Koutech, ale bohužel díky mé nemoci to nevyšlo. Tak jako náhradu a trenink před B7 s předsedou to nemusí být špatný, uvidíme.
Příprava normál, docela slušná sezóna, ve všech závodech se lepším a občasné běhání po lese je paráda. Dva dny před startem mi došel novej batoh, naše kořenářka Raduš sehnala nějaký drogy a občasné projetí se na kole bylo příjemné před peklem, co nás čekalo.
Ranní vstávání v pohodě ... opět čtvrt hoďku před budíkem. Nasypat do sebe klasiku ... celozrnné pečivo-šunka-sýr. Kontrola batohů a vyrážíme s holkama a kamarádem Petrem vstříc neznámému. Na startu známé ksichty ... T. Neradil, R. Odstrčilík, R. Petlach, P. Hroch, Stehnovi atd. ... bohužel žádný další Vesan.cz. Z našeho vozu Katka, Solva do páru, Verule sama a My dva s Petrem. Rychle čipy, poslední odlehčení a 8:00 startujeme od školy.
Počáteční tempo pohodové, držíme se zhruba v polovině balíku a stačíme se bavit a rozptylovat počáteční nervozitu. První stoupání se držím stále v pomalém běhu a jde to nějak dobře, začínám předbíhat chodící borce a borkyně. Pak vidím, že běžím sám a Peťa někde vzadu. Teď jsem na vážkách, zdali nešlapu moc rychle, ať se nezavařím zkraje, nebo jestli má nějaký problém. Počkám a snažím se držet jeho tempo. Kopce nahoru dobrý, rovinky běžíme, ale čeho jsem se bál nejvíc jsou seběhy dolů. To mě předbíhají snad i hřibaři. Průběžně nám cvakají kartičky kontrol a ani nesleduju, na kterým kiláku jsme, spíš se snažím našlapovat opatrně, začínají se ozývat nohy.
Připravené drogy mi začíná odebírat kolega. V průběhu zjišťuju, že tři dny před závodem na dovolené v Tatrách šel tůru 30 kiláků, ikdyž chůzí, je to pořád třicítka. Snažíme se neodbývat občerstvovačky ... výborný meloun se solí, prolít hrdlo čistou vodou, ionťáku mám plné zuby. Naštěstí jde cesta a občerstvovačky kolem výčepů, tak stihneme i nějaký ten hořčík :-P Tak si to suneme dál a dál, ale bohužel se začíná víc a víc projevovat Peťova únava z dovolené a začínám ne něj víc a víc čekat, snad jen z kopce mu to jde. Kousek za Držkovou nás dobíhá a mizí z dohledu Verule, nevím v čem jede, ale čistý to rozhodně nebude B-). Problémy z únavy jsou horší a horší,začínají ho chytat křeče a začínám pochybovat, že tam dorazíme spolu. Když nám na jednom bodu nahlásili cca 10 kiláků na Troják, něco mě začlo hnát dopředu, rozbíhám se a začnu stíhat Veruli. Po cestě se po telefonu domluvím s Petrem, že na něho počkám na Trojáku a zapnu. Možná je to kamarádem Ibalginem, ale běží mi to jak na začátku a ukrajuju cestu nahoru, dolů ... prostě paráda. Při jednom stoupání před sebou vidím něco růžovýho ,pokračuju a rup, praskl mi první půchýř. "Zatni zuby a makej, do Trojáku ju musíš lupnout." Za hecování diváků vyvalených v trávě ji doběhnu a dál pokračujeme spolu. Holce došla voda, tak ji občas pomůžu se svým vakem a dorazíme spolu na kontrolu na Trojáku. Tam se loučíme, dávám si birela, minerálku do batohu a čekám na Petra ... Je to špatný, dobíhají další a další, vše co jsem předběhl pokračuje dál a mě se začíná rozkládat bolest do nohou. Jdu se hýbat, ať neztvrdnu nadobro. Po cca dvaceti minutách se ukazuje Peťa a vypadá to s ním velmi zle. Na hraně sjezdovky po pohledu dolů odmítá jít dál, tak se smiřuju s tím, že dál jdu sám.
Dvacet-třicet metrů, pomalu začínám zrychlovat a najednou slyším pískání, nějak se dal do pohybu a jdeme spolu. Žádná závratná rychlost, semtam nás někdo předejde, pač většinu už jdeme. Na běh to nevypadá, snad jen z mírného kopce. Kousek před Tesákem nás dobíhá kámoška L. Rudolfka a dál pokračuje s nama. Tesák je taková duševní podpora, protože víme že už jen Kelčák a pak bolest dolů. Do toho začalo pršet,nebo spíš přišla průtrž mračen a na Čerňavu, Jehelník a Kelčák jdeme zároveň v korytě potoka co se vytvořil z cesty nahoru. Nějakým zázračným způsobem se mi zvetil Peťa a začíná běžet. U mě je to bohužel naopak, dokonalým promoknutím bot mi praskl další puchýř, tentokrát na druhé noze a dost dloho trvá, než si na to zvyknu. Dolů už je to o hlavě a místo Petra (ten nám zmizel z dohledu) si pomáháme s Leňou. Poslední zatáčku na cestu k cíli se potkáme a závěrečný asfalt dobíháme spolu všichni tři.
Bolelo to,nadával jsem,chtěl jsem se na to vykašlat,ale stálo to za to a teď se těším na B7 s Kotelem, snad nám to vyjde a užijeme si to. Cílový čas 12:12:55 sice není to co jsme chtěli,ale dobrej začátek,aspoň máme co zlepšovat. Holky Burky Solva s Katkou 12:43:23 ... dobrej čas a až později se dozvídají že jim bedna utekla o dvě minutky a to díky bloudění na Černavě ... taky dobrá zkušenost sledovat trasu až do konce. Největším překvapením a výkonem ale je Verule, 11:04:43, klobouk dolů, super výkon!
Teď dolečuju kotník,bolí to míň a míň a do B7 musím být fit, ať to do limitu stihneme. Sportu zdar!
Jitka a Jirka Stehnovi: Znovu na startu
A je tu 3. ročník Hostýnské osmy, turisticko – běžeckého závodu jednotlivců a dvoučlenných týmů na 64 km, letos s převýšením 3000 m, přes Hostýnské vrchy. V propozicích bylo psáno, že závodníci musí projít přes všechny kontrolní body, kde bude provedeno potvrzení karty týmů o průchodu kontrolním bodem. A nepřekvapily nás ani časové limity vyznačené na jednotlivých kontrolních stanicích, letos byl i důvod je sledovat. :)
V sobotu 9.8.2014 jsme s 90timinutovým předstihem dorazili do Rajnochovic, vyzvedli si startovní tašky a pak se zamýšleli nad strategií celého závodu, po loňských zkušenostech jsme byli oba chytří! Ale zároveň každý z nás mírně indisponován! Jirka celý pátek strávil s bráchou na opravě střechy baráku, tudíž přijel večer zničený domů a mne už tři dny trápila bolest sedacího nervu, která vystřelovala do celého těla. I přes to všechno jsme s radostí nastoupili na start dalšího ročníku H8. Ještě před výstřelem jsme se setkali s Jardou Remešem z Holešova, s Hrochem z týmu Vesanů (ten nám předpověděl, že při on-line zkoumání výškového profilu závodu zjistil, že z Držkové na Kopnou to je pořádný krpál, který vůbec nezná!), s Ondrou Veličkovým, absolventem zatím všech ročníků, i s Katkou Šimíkovou ze spřáteleného týmu Hulíňanů (Rosťu Burdu jsme neviděli ani před závodem, ani posléze).
Přesně v osm hodin dopoledních zazněl startovní výstřel a téměř 600 bláznů se vydalo na celodenní putování po Hostýnských vrších s časomírou v patách. Letošní trať vedla nejprve ke Dvoru, a tak jsme s Jirkou běželi, dokud se výškové metry nenavyšovaly. Na Tesák stoupáme rychlochůzí, stále v houfu, tam se trasa závodu stáčí vpravo. A v té chvíli, v prudkém stoupání na Čerňavu, předbíháme odpočívajícího Hrošíka, který nám s radostí dává přednost. :) Had závodníků se natahuje a rychlost dostává podřadné otáčky. Z Čerňavy sbíháme dolů, někteří už posedávají a masírují navzájem lýtka. My se snažíme držet tempo a po cvaknutí první kontroly na Jehelníku běžíme až na Chvalčov k další kontrole. S překvapením hmatáme i po melounech (což byl nadstandard od pořadatelů, původně tam měly být jen tekutiny) a vyrážíme vstříc dalšímu vrcholu. Před námi byl Hostýn, jeden z nejtěžších vrcholů dne. Ale byli jsme ještě odpočatí, tak pomalu, ale jistě jsme stoupali výš a výš. Pod rozhlednou čekala další kontrola, kterou Jirka přivítal se slovy: „Ještě, že nejste až na rozhledně, to už by byl teda vrchol!“ Cvaknutí kartiček, jeden vrcholový polibek a běžíme dolů směr Rusava. Naše rezerva oproti limitům na kartičce byla v té době necelé 2 hodiny. Ovčárnu míjíme prodírajíce se zahrádkou plnou hostů a běžíme směr Skalný. Bohužel krátce po odbočce na Grapy se naše trať stáčí vlevo a my klesáme zase na úroveň Chvalčova, abychom pak mohli stoupat na další kontrolní stanici Pod Obřany. V té době jsem poprvé od Jirky zaslechla, že ho bolí žaludek a necítí se dobře. Bylo mi jasné, že je vyčerpaný (znám to z běhání, když si určím vyšší cíl, než na který mám, nebo když přepálím start, cítím to samé). Nicméně při výšlapu na Obřany zaostával, ale došel až na vrchol. Kontrolní hlídka pod Obřany opět nezklamala, nabízela životabudič v podobě slivovičky a každého příchozího bez úplaty vyblejskla fotoaparátem (některé na přání i několikrát :)) Než nám procvakli kartičky, slyším poznámku, že nějaký blázen s sebou tlačí i kolo. Ohlédnu se a vidím Kotla. „To je Kotel!“, vykřiknu :). Nevím, jestli byla hlavním úmyslem kontrola, zda se neflákáme, ale radost ze setkání na obou stranách tomu nenasvědčovala. Dorazil se slovy, jak se daří?... při čemž dodává, že Hroch už je úplně hotovej. Jirka přitakává se slovy, že už je také „grogy“. Ale Kotel ho vzpruží slovy: „Ty aspoň mluvíš, Hroch vydává jen zvuky!“ Kotel konstatoval, že na tomhle místě ještě nikdy nebyl. Přičemž ho místní kontrola výpravně upozornila na zbytky hradu, které se rozprostírají nad stanovištěm. Asi mu dal kopec také zabrat, jelikož odvětil, že si prohlídku nechá na příště. :)
My se vydáváme směr Klapinov a přes Pardus na Rusavu. Jirka básní o polévce, která ho na Rusavě snad vzpruží. Pod Pardusem jdeme mírnou rovinkou, sleduji svého parťáka, který spí za chodu a vypadá, že na Rusavě to zabalí. Ale stále doufá, že ho polévka nakopne. Bohužel kontrola u Ráztoky oznamuje, že tady polévka není, až na další občerstvovačce za 15 km. Myslím, že to Jirku hodně skolilo, snědl kousek chleba se sádlem a na chvíli usnul v trávě. Tehdy poprvé jsem se ptala, jestli půjdeme dál. Ale Jirka doplnil tekutiny a vitamíny a vydali jsme se vstříc dalšímu vrcholu se slovy: „Zatím dobrý!“. Z Rusavy se plahočíme směr Ondřejovsko, ve vzduchu už panuje prádelna a my zaostáváme za těmi, co nás předbíhají. Hlavně, že Jirka ještě jde! V té době nás předbíhá i tým s Katkou Šimíkovou, soucitně se ptají, jestli něco nepotřebujeme, ale náhradní životní energii bohužel neměly :) (nabízely obědové toasty, díky jim za ně). Blížíme se k Vítové, kde má být podle mapy další vrchol a my stále jdeme jen po rovině. Posléze jsme zjistili proč. Před námi se najednou objevil kopec, ne dlouhý, ale prudký a ve vzduchu v té době nebyl ani náznak vánku. Naštěstí na jeho konci byla k vidění dvě modrá trika další kontrolní hlídky. Snažím se vyptat pivo pro Jirku, což je druhá vzpruha, o které stále sní, ale zatím marně :(. Těší nás představa, že za chvíli budeme na hradu Lukově, kde už je nově otevřený bufet a tam pivo bude určitě. Kráčíme po horizontu, který se klikatí, Jirka zase usíná a při mých dotěrných otázkách, jak se cítí, odpovídá, ať ho nechám spát, že si potřebuje odpočinout. Bohužel klesáme zase dolů, jen proto, abychom pak mohli vystoupat nahoru na hrad. Vzduch byl čím dál horší, už i mně se špatně dýchalo. Jirka na parkovišti pod hradem lehl do trávy a chvíli sbíral síly na další stoupání. Zaslechla jsem něco jako: “tak blbě mi snad ještě nikdy nebylo…“. V té chvíli jsem nevěřila, že ještě vyjdeme na hrad. Ale opět se v něm vzbudila nějaká další vzpruha a po chvíli jsme začali stoupat nahoru. Sotva jsme zahlédli krčmu pod hradem, zamířili jsme k ní, můj parťák lehl na lavečku a já se zařadila do fronty na pivo mezi další účastníky závodu. Po delším odpočinku jsme se vydali směr Držková. To jsme ovšem netušili, že nejdříve musíme sejít do obce Vlčková a pak přes další kopec do Držkové (no prostě letos to bylo pořád jako na nerovnoměrně rozkmitané houpačce :)). Konečně se před námi vynořila obec Držková, kontrolní hlídka a z dálky se ozýval hluk z občerstvovačky. Dali jsme si vytouženou polévku a další vitamíny, doplnili tekutiny a vydali jsme se dál vstříc kopci Kopná, o kterém jsme do soboty neměli ani páru. Už kousek za vsí vidím, jak Jirku znovu opouštějí všechny síly, konstatuje, že po té polévce je mu ještě hůř, za civilizací sedáme do trávy a odpočíváme. Kolem nás prochází několik dalších účastníků závodu, ani jeden nevypadá líp než my. :) Nakonec se Jirka opět zvedne a my pokračujeme nahoru. Naštěstí jsme netušili, co je to za kopec, ale Hrochova slova před startem nebyla daleko od pravdy. :( Za každou zatáčkou byla jen vidina dlouhého nekonečného kopce nebo další zatáčky (a tak to bylo cca 3 km, možná déle). Sledovala jsem Jirku, jak trpí a sténá, občas jsme zastavili a odpočinuli, ale k další kontrole Pod Humencem jsme se přece dopracovali. To už se nad námi všude zatáhlo a začaly létat hromy a blesky. Blížili jsme se k silnici, tu jsme protnuli a pokračovali dále terénem na Troják. V tu chvíli nás zastihla bouřka, zvedl se vítr, vzduch se ochladil asi o 10 stupňů a lilo a lilo celou cestu na Troják. Už jsme byli rozhodnutí, že přes Vičanov, Čerňavu, Jehelník a Kelčák to nedáme. Asi v 18:30 jsme došli na Troják. Ve frontě na pivo pozorujeme ostatní závodníky, jak obvolávají známé a shání odvoz. Jirku ta studená sprcha trochu vzpružila, možná i další pivo a tak jsme se po cestě vydali v dešti do Rajnochovic. V místě, kde trať závodu protínala cestu, jsme potkali skupinku odvážných, kteří pokračovali po trase na Vičanov. Na chvíli jsem se zastavila a zeptala se Jirky, jestli to nakonec nedokončíme po trase, ale odpověď byla jednoznačná (a to se Jirka málokdy něčeho vzdává!). Byl rád, že žije a já jsem byla ráda za těch 50 km závodu, které jsme zdolali. Výsledky později ukázaly, že závod nedokončilo téměř 160 účastníků!
Letos to byl opravdu těžký závod v extrémních podmínkách a těší mne, že od začátku Jirkových trampot jsme spolu překonali ještě spoustu dalších - nečekaných a i když jsme nedošli do cíle po trase, přece jsme se tam dostali. :)
Díky všem pořadatelům za nezapomenutelný zážitek, za perfektně značenou trať, za skvělé povzbuzování na občerstvovačkách a příště snad znovu na startu!
Článek z H8 2013 zde.
Informace a výsledky zde.
Náš Hrošík článek nenapsal, tak připojujeme alespoň jednu momentku s jeho parťákem. ;)