B7 2014: Vyčistit hlavu a nevnímat bolest
Už ani nevím kdy to bylo, ale v jednom malém sklípku s kolegy a kamarády z oddílu na jižní Moravě se započala má dlouhá cesta. Dobrá nálada, samé úsměvy, výborné vzorky vína a co jiného než sportovní hecovačky na příští rok. Tak se každý začal postupně přiznávat na svůj Top závod další sezóny. Drásal, Rusavská, Moraviaman,atd. Seděl jsem na posledním místě, tak jsem měl dost času si vybrat nějakou "mordu" pro příští rok.
Ani nevím proč,možná skrz kamaráda Romana Roman Odstrčilíka (ještě o něm bude řeč) mě napadl plán se zúčastnit dřiny v Beskydech. Jen to má zádrhel, že je to závod dvojic a když už vedle mne seděl Kotele s neslanými, nemastnými plány, výzva padla na něho. Chtě nechtě, výzva byla přijata, registrace se otevírá na přelomu starého a nového roku a tak jsem se na Silvestra udržoval v bdělém stavu, abych mohl dvě minuty po půlnoci přihlásit na Beskydskou sedmičku tým Vesani.cz. Zaplatilo se, pořídily kvalitní čelovky a hned někdy v únoru jsme vyrazili na první společný trenink - přeběh z Bystřice přes Hostýn, Rusavu, Holešov, Rymice k nám do hospody. Něco málo přes třicet kiláků, ale nohy to pocítily pěkně... jen tak dál, každý trenink musí bolet,aby to stálo za to! A taky že bolelo a hlavně na druhý den, kdy jsem jel ještě na sálovku, kde to nevydrželo koleno... paráda. Natáhlý vaz, dva měsíce klid a bylo po trénování. Přesto jsem se pak nějak dal do kupy, odzávodil docela slušnou sezónu, samé lepší časy (hlavně na dlouhým IM o 58 minut) a občas si jít zaběhnou do lesa s mojema Burkama... ještě že jsou taky tak postižené a jsem jim za to MOC vděčný.
Už jsem psal o Hostýnské osmě, to byla poslední třešnička v přípravě a přišel poslední týden před závodem. Snažil jsem se conejvíc pospávat a šetřit se... na poslední chvilku se už stejně nic nenatrénuje, tak relax byl na pořadu každý den. Schůze s Kotelem, vybavení, odjezd, naplánované časy závodu ,průměrná rychlost... haha, jak jsme byli naivní ;)
Páteční předzávodní ráno jsem si pospal bez budíku, nachystat hospodu, nacpat věci do tašky a se standartním Sivininým spožděním vyrazit, nabrat Koteleho vstříc neznámému. Po cestě jsme se snažili rozptylovat vším možným, hlavně ale převládaly politická témata... uvidím co z toho chlapce bude ;) Frenštát zaplněný autama, ale podařilo se nám na hlavním parkovišti najít super místo pro závěrečnou přípravu a převlečení do závodního. Vyzvednutí čísel, nahození čipů, pár pozdravů s minimem známých, relax v autě a doplnění hořčíku pomocí Svijanské 11°. V průběhu relaxu nám volá Roman O. jak ná drží palce a dává pár rad do závodu... Prý ať se po startu conejvíc tlačíme dopředu, než přijde první stoupák, a ať pošetříme sil do druhé poloviny závodu... pozn. Koteleho: nedodrželi jsme žádnou z rad. :)
Odebíráme se na nádraží,kde přijedou dva vlaky na převoz závodníků do Třince, odkud se z náměstí startuje. Cesta dlouhá jak sviňa, spat se v Českých drahách nedá, ale nějak to i se spožděním vydržíme... Třinec je tu a mažeme na náměstí. Po cestě slupneme párek v rohlíku, kafe a tlačenice na náměstí. Je slušně zaplněno... původní plán že sekce sportovní je vepředu padá, vše se smíchalo a tak jsme až vzadu, cca na 2569.,2570. pozici. Už tak zpoždění se natáhne ještě o svatební obřad dvou závodníků (nebojte, je to kluk a holka) a něco o půl za svitu ohňostroje a zvuku petardy vyrážíme za Tatrou Karla Lopraise. Proběh uličkama Třince (331 m) je docela svižný... myslíme na rady Romana a tak tempem svižné desítky se prodíráme dopředu. Je to dobře, není, nevím, ale heslem dokud to jde, tak jdu doháníme sporťáky ze špičky. Kolem trati dost lidí, někde zahradní párty a jak ubývá baráků, začíná se blížit první kopec Velký javorový (1031 m). Je krásně vidět had čelovek a hlavně to stoupání. Tempo se zpomalí a naše předbíhání ustává, nemůžeme hnat moc, čeká nás přece ještě cca 91 nemilosrdných kiláků. Každý kopec nahoru a dolů ,kde byly kontroly se nám hlásí krásným a uklidňujícím "kauflandovým" pípáním. Odpípneme a zaslouženě dolů... Dolů znamená ještě větší úhel klesání, než cesta nahoru. K tomu je to ještě v lese pěkně promočeném předešlými dešti a plném kamenů, takže co chvilka slyšíme "pozor šutr!!!" člověk se musí mít na pozoru a je to ještě umocněno tmou. Dolů se mi podaří dvakrát spadnout, pěkně na pravou i na levou stranu, tak mám oba boky pokřťené. To by bylo, abych se nenatáhl.
Vyjmenovávat všechny vrcholy nemá cenu... je to pořád dokola... prudké stoupání s minimem prostoru pro běh a ještě prudší klesání. Tím začíná můj boj s puchýři a už na druhém klesání se ozývá levá noha... cítím že se tam dole něco děje. Semtam se bavíme, ale není moc sil na řečnění, musíme pokračovat a kecání jen zdržuje. Morávka-občerstvení, doplnění ionťáku, promazat podvozky a šup nahoru na Travný (1203 m). Zde nás opouští kategorie hobby, která kopec bbchází, čímž si to zkracuje o cca 4 kiláky, ale tyto bolí snad nejvíc ze závodu. Je to pěkně na palicu... kolona světýlek se táhne v přímce, semtam falešný horizont a vrchol stále nikde. Hodinky se pěkně zamlžily, tak čas sledujeme jen tak zběžně, ono je to stejně jedno. Konečně vrchol a jak byla cesta nahoru dlouhá, je samozřejmě ještě delší dolů. . každým sestupem, ne seběhem, se přidávají bolesti na došlapu. Při sestupu na Krásnou (500 m) se přidává hobby had sporťáků a dále už všichni pospolu. Tam si měním ponožky a se strachem kontroluju nohy. Naštěstí je pořád přítmí, ani nevím kolik hodin, a tak nevidím moc co je puchýř a co jen zkrabatělá noha. Promažu vazelínou, přihodím šusťákovou vestu, pár slov na odvahu a šlapeme směr Lysá Hora (1324 m). Začíná se rozednívat,sundáváme čelovky a čekáme, kdy nás začne hřát sluníčko (podle předpovědi by mělo byt krásně). Cesta náročná, ale co je alespoň pro mě pozitivní, že vrchol bylo vidět zespodu, tak mám představu kdy a kde to bude za nama. Potkáme kámoša Peťu, ten je takové rozptýlení na cestě, protože nezavřel pusu snad ani na pět vteřin. No jo,mládí vpřed. ;) Lysá před nama a zbývá cca 500 m pěkného kamenného chodníku ve tvaru hada a sláva, jsme tam. Nahoře už mají otevřeno pod vysílačem, dáváme pivo ,kafe, na lavici pokecáme s dvěma borkyněma a voláme do domovů. Kotele svojí Simči... ta sděluje ,jaký to bylo válení se u Kasiho na kolaudaci... prý nám oddíl pěkně přibral... budeme to muset zkontrolovat. Moje Mufka Katka právě vstává... prohodíme pár povzbudivých vět, pracovní záležitosti a její příjezd naproti do Frenu.
 |
Bohužel začínám mít špatný pocit z Koteleho, je unavený a nadšení ze závodu vyprchává každým metrem. Sice je z kopce rychlejší, to ale mýmy problémemy s puchýřema a hlavně pravým kolenem (to jarní zraněné je v pořádku, divný). Sestup a později seběh dolů do Ostravice (410 m) je příjemný, myslím že poslední tři kiláky jsme běželi docela svižně. Bufet a konečně změna, čeká nás polívka školního (spíše automatového) typu něco s něčím granulovaným, zalité teplou vodou, hnus velebnosti. Tak si přikupujeme vídeňské párky za 45,-... rád bych rohlík, ale 10,- za něj nedám,to si snad dělají (l). Kotele se snaží zavírat oči, ale myslím že by to nebylo dobré, tak po promazání všeho se snažím dlouho nesedět a tlačím ho do pohybu. Jsme přece někde kolem poloviny závodu a znalí nás utěšují, že druhá polovina už tak náročná není, jak dáte Smrk (1276 m), pak už je to v pohodě. LHÁŘI!!!
 |
Je to těžká cesta... chtěl bych vidět první, jak běží... nadlidské.
Přes všechno přemlouvání, vyhrožování, chválení, lamentování vidím, že je s Marťou zle. Smrk se zlomí a dolů je to podvozkové trápení, občas mažeme, ale rozedřená třísla, zadek atd. moc nedovolí pohyb. Marťa běží, snažím se ho dohnat, to přece nemůže myslet vážně!!! Bohužel u bufetu Čeladná (510 m) už stojí bokem a hlásí odstoupení. Během sestupu si zavolal Kačku Gahurovou ,která ho hodí do Frenu... škoda. Popřejeme si štěstí na další cestu a jdu se ještě občerstvit. Potkám Kačku s Daníkem, dám si něco melounu a banán. Posedím chvilku s kamarádem Pavlem s kolegyní Gabčou. Při hledání WC objevím v prostorách hospody sprchu... sláááááva. Rychle trencle, elasťáky dolů a musím zkontrolovat a umýt podvozek.J aká slastná to chvíle,všechen pot pryč... namazat, trencle do batohu a jen v elasťákách pokračuju... bohužel bez Koteleho, přesto MOC díky že šel do toho.
S Pavlem a Gabčou jdeme na Čertův Mlýn (1205 m) cestou jak z hororu, stoupák jak prase. Pomalu si začínám uvědomovat cestu a po strašení se rozhoduju, že vynechám cestu dolů na Ráztoku a trasu si dle pravidel zkrátím. Svěřím se v sms Kotlovi a z depa to od něho pěkně schytám!!! K němu se přidá ještě moje Mufka: "... už si tak daleko,tak si nemysli na nějaký zkracování, pěkně to dáš celý," asi mě znají. Dám to K.....
Pustevny pivo, kafe, ibalgin... moc se nezdržuju. Konečně bufet s masem, tak si nakládám několik chlebů s vysočinou... lahoda.
Cestou dolů jdu chvilku s borcama co hlásí jak to bude dlouhý a za chvilku mi unikají... jakjinak než z kopce. Začalo pršet, tak vybírám cestu lesem, než kratší po sjezdovce. Dole vidím anděla... Mufka mě čeká na kraji lesa... konečně se usmívám. Chvilku jdeme spolu, dole kauflandové píp... láska mi kupuje colu, už nemám ani korunu a ještě chvilku mě doprovází lesem nahoru zpět na Radhošť (1129 m). Začíná se stmívat,cesta se mění z asfaltu na lesní a holka má sandály, tak ju vybavuju rezervní baterkou, vzájemná pusenka na cestu a na "chvilku" se rozdělíme. Nahoru opět dřina... dostáváme se do lesa kde se to klikatí a začínám mít obavu o směr... znám svůj orientační nesmysl... zbloudím jedna dvě, tak se snažím držet světýlek, ale těch je zatraceně málo. Doháním borce přede mnou a vedu skupinu. Jako zázrakem jdeme dobře a najednou cesta z lesa směr pípáky. Tam nás ze stanu naženou "doleva po modré a pak po sjezdoce dolů" tak jdu doleva a kde je sjezdovka, nikde nikdo. Nikdy jsem tam nebyl a tak to odhaduju, že asi nen travnatý kopec dolů je sjezdovka. Sláva, za mnou se začínají kupit světýlky a jdou mým směrem. Míjí mě jedno za druhým a těším se... za chvilku jsem přece dole. Haha, opět omyl. Nastřídačku lesem, polňačkou... prudce se sunu směr Pindula (550 m). Jsou vidět světla, tak to bude Fren a cíl. Bohužel díky mé laxnosti ve čtení map jsem si nevšimnul posledního vrcholu Velký Javorník (918 m). Bufet opět salámový, dolít iont a jdu nahoru. Už se ani nemažu, bolí to pořád stejně, jen bych to dráždil potem.
Pokud byly všechny kopce náročné, ten poslední je vražedný. Bez hůlek bych to šel asi třkrát tak dlouho. Aspoň za sebou nechávám nějaké soupeře... stejně mě ale seběhnou dolů. Cesta je chvilkama strašidelná... sám v lese, soupeři jdou jen velmi pořídku, ale zastavit nesmím. Na kopci zázrak, borec hlásí posledních šest kiláků... to mi vlévá sílu, a jdu dolů. První kilák hrůza, prudce dolů lesem, ani hadem napříč to není lehké, ale musíme. Přichází úsek plný kořenů, kde mi to ujede a natáhnu se. Uff, nic zlomenýho, ani zvrtnutýho. Odhaduju že mám za sebou tři čtyři kiláky a začínám běžet... je to pohodlnější, protože při chůzi je dolest daleko větší a ty dva už přece doběhnu. Běžím docela dlouho... minu chatu... paráda... za chvilku začnou určitě baráky. Nic... opět les a pěkně prudko dolů a najednou strom a na něm 3 km do cíle!!! Moc jim nevěřím, určitě nám lhali celou trať, žeby halucinace? Asi jo. Mám pocit jakobych tu už byl, to snad není možný, jsem magor. Začínají první baráky... cedule dva kiláky... proplítat se krajem města a hlavně nezpomalovat. Zkusím chvilku jít, ale dělá mi to bolesti, tak raději běžím. Poslední cca čtyři kiláky předbíhám asi deset lidí, ani nevnímám okolí. Zatáčka na náměstí, pozdrav s místními a CÍL. U cíle mě čeká moje Mufka Katka... odevzdat čip... pár slov s pořadateli... vyfotit ksicht na porovnání ksichtu před závodem. Závěrečné foto,pivo na cestu a rychle domů.
Začíná bolest, pokouším se sundat boty, ale 30 hodin v botech se neminulo účinkem a tak se raději přes bolest obouvám, ať mi Katka neomdlí. Doma sotva vylezu z auta,nahoru do schodů mě tlačí tatin, shodit hadry a šup do sprchy. Dostávám zimnicu, ani teplá sprcha nepomáhá, do lože rozedřený, rozmlácený. Usínám ihned,bojím se rána. Bolestivě se převaluju, kontrola nohou... překvapivě moc nateklý nejsou, ale puchýřů je tam dost... hlavně levačka dostala zabrat. Pomocí berlí se trochu pohybuju, většina dne v loži. Večer malý brifink s Burkama. Dnes je středa... chůze se lepší, puchýře se ztrácí, svaly odbolavějí.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem co nám fandili: Tomáš, Roma, Kamil, Katka, Kačka, Simča, Alda, rodiny, celá kolaudační komise, nechtěl bych na nikoho zapomenout. Hlavně ale Kolelovi, že do toho šel, ikdyž věděl že to bude bolet. Ikdyž se to letos nepovedlo, nevadí, máme aspoň výzvu na další ročníky. Nadával jsem,proklínal jsem L. Uhera, ale vše smazáno... STÁLO TO ZA TO!!!
Informace a výsledky zde.
