Drásal 2010
Jako již tradičně si i letošní první červencovou sobotu dali v Holešově dostaveníčko milovníci horských kol, aby potrápili svá těla na již 17. ročníku 115km závodu Drásal.
Na start závodu zařazeného do seriálu Kolo pro život se postavila téměř šestistovka odvážlivců. Mezi nimi nemohli chybět ani členové našeho oddílu. K již stálým účastníkům se přidali i začínající maratónci a tak měli Vesani v ohni hned 9 želízek: Kedliho, Haju, Kotla, Backhama, Jimmyho, Vlčka, Romču a bratry Meginy.
Podle předpokladů nejlepšího výsledku dosáhl Kotel, který zaostal za vítězem závodu a držitelem nového rekordu závodu o hodnotě 4:41:34, Janem Jobánkem, o něco málo přes jednu hodinu a pokořil tak 6hodinovou hranici. Všichni účastníci z našich řad si zajeli svůj „osobáček“, až na Vlčka, kterému došly na 85. km síly a byl z Trojáku eskortován domů. Naopak prvního protnutí cílové pásky se na druhý pokus dočkal Jimmy.
Průběh závodu z pohledu jednotlivých Vesanů:
Haja
Do 17. ročníku legendárního Drásala jsem letos nastupoval s osobním cílem mít „sedmičku“ na začátku cílového času. Od pátku odpoledne byl průběh stejný jako každoročně – v pátek myšlenky pouze na závod, co hodinu sledování aktualit na stránkách Drásala a Kolaproživot, sledování aktuálního počasí a kolem 16 hod se prezentovat a nasát předstartovní atmosféru. Kolo jsem měl již připraveno, takže zůstalo jen osazení startovního čísla a čipu, což jsou poslední detaily před závodem. Noc z pátku na sobotu před startem se dostavila tradiční nespavost.
Sobota 6,00 hod budíček, řádné rockové naladění, letos v podání Alice Coopera, kterého bylo slyšet celou ulicí, foto se synovcem, který nám popřál hodně úspěchu a v 6,45 jsme se vydali rozšlapat z Hulína na start do Holešova, kde už byly stovky cyklistů. Následovalo řazení do zón dle startovních čísel – já se svým číslem 335 jsem byl směřován do přibližně poloviny startovního pole.
7.45 hod se ozvala ohlušující rána z děla a 17. ročník závodu byl odstartován a nebyla již cesta zpět. V prvních kilometrech bylo tempo tradičně vyhecované a musel jsem kontrolovat svůj „computer“, abych se nezničil hned v úvodu. V prvním kopci a sjezdu jsem se rozhodně nikam nehnal. Až po prvním sjezdu na Rusavě jsem si všiml, že se mě drží můj rival Vlček, tak jsme prohodili pár slov a pokračovali do druhého stoupání. Ani další výjezd a sjezd nás nerozdělil a stále jsem svorně šlapal
s Vlčkem. Jelikož na Rohálovské 50 za mnou dojel pouhých pár minut, nevěděl jsem jak je připraven na jeho druhý ročník Drásala a co od něj můžu čekat. Bylo přibližně 1:40 hod od startu a s Vlčkem jsme dorazili na Tesák (před námi byli jak Kotel, tak Kedlábek i Beckhem s Romčou). Po mé asi 2 minutové zastávce na Tesáku jsem pokračoval v závodě a okem jsem zahlédl Vlčka jak do sebe dostává cukry v podobě koláčků a říkal jsem si, že nadeženu nějaké metry. Byl to ale poslední moment, kdy jsem ho viděl v závodě, nicméně ještě poslední stovky metrů jsem se díval za sebe
jestli ho nemám v zádech. Z Tesáku jsem tedy pokračoval ve stíhací jízdě, která postupně přinášela ovoce – na mušce jsem měl Beckhema s Romčou, ale v zádech jsem měl Vlčka a nevěděl v jaké vzdálenosti a i to mě hnalo kupředu. Následoval tedy výšlap na „Kelčák“ a sjezd do Rajnochovic. Při sjezdu jsem zahlédl známí dres X-SPORTu a věděl jsem, že je to Beckhem nebo brácha – byl to Beckhem, který měnil duši. Při sjezdu jsem se jen zeptal jestli je vše OK a může pokračovat, ujistil
mě že ano, tak jsem ho předjel. Následovala opět moje samostatná jízda a dorazil jsem na Jarcovou, kde jsem si dal čerstvě natočené pivínko od maminky :-). Zde jsem taky dostal info, že je Romča již „na dostřel“ asi 10 minut přede mnou. Věděl jsem ale, že stáhnout 10 minut nemusí být reálné ani do konce závodu. Vzal jsem tedy 2 banány, zapil prášky proti křečím a bolesti pivem, tradičně nasadil „pecky“ do uší a rozšlapával jsem se na Pržno. V úmorném vedru, kdy asfalt tekl po cestě
proti mě jsem vypil celou flašku jonťáku při náročném a vleklém stoupáku na Prženský vrch. V „esíčkách“ jsem si kontroloval záda jestli se náhodou někdo z mích rivalů nepřibližuje. Na samém horizontu Pržna jsem zahlédl v dálce známí dres cyklo MXM a poznal jsem Romču. Trvalo další 3 km než jsem ho dotáhl, další 3 jsme jeli spolu a pak jsem se odhodlal k samostatnému úniku. Sám jsem přijížděl na Troják, kde jsem kopl opět čerstvé pivínko od maminky a Klárky :-) Při odjezdu z Trojáku zrovna přijížděl Romča. Až do cíle jsem pozici uhájil, kdy jsem si ještě v zámecké
zahradě nechal trochu sil na spurtík, ve kterém se zadařilo a posunul jsem se ještě o 3 příčky výše.
V čase 7 hod a 45 min ve svém osobním rekordu jsem protnul cílovou lajnu a splnil si předem vytýčený cíl. V cíli jsem obdržel krásné přivítání od svých nejbližších a sladkou pusu od své přítelkyně Monči. Takto tedy vypadal krátký průřez letošním ročníkem Drásala z mého pohledu.
Kotel
13 kopců s celkovým převýšením 3200 m, přes 30°C na slunci, přes 600 závodníků, 9 výše uvedených vesanů.cz, za které jsem šlapal 115 km a vypotil tisíce kilojoulů energie ... a je mi ctí za ně šlapat. To je Drásal 2010 – vrchol naši cyklistické sezóny. Co přijde po něm, je už jen vyjížďka. Jak probíhal ten „Kotlův“ Drásal?
Týden před závodem jsem si projel Drásala nanečisto. Čistý čas okolo 6:30 my určil letošní cíl pod šest hodin a do stého místa. Poslední dny před Drásalem mi chybí energie a po probdělé noci se necítím nejlíp. Po snídani (chutný nápoj zajíc, vločky, med) se stavím na protekční místo těsně za elitu. Patřím sem? Nemám se raději posunout o 2 bloky dozadu, kam výsledkově patřím? Zůstávám a v 7:45 se rozpohybují první cifry na mém tachometru: 10km/h ... 20 ... 30 ... 35 km/h při míjení
rodné ulice, následuje první kopec Lysina: 20km/h ... 15 ... 10 km/h: nohy mi nešlapou. Druhý a třetí kopec se stále nemůžu rozjet. Kelčský Javorník ... až tady se asi probouzím ... nechce se mi z kola, i když se kopec mění ve stěnu. Rajnochovice, Lázy, Jarcová – jednotlivé body registruji jen podle najetých kilometrů. Přichází nejen můj strašák, a to Prženské paseky. Slepice, která zde předloni potupně předběhla Kedlábka zůstala za mými zády, nenastalo tlačení kola a byl jsem na vrchu. Několik a dalších kilometrů a projíždím i další občerstvovačku v pořadí. Tři kameny nejsou za sucha už postrachem, na Pardusu si užívám i okolního výhledu. Při výjezdu na Ondřejovsko mi dochází voda v Camelbacku a poprvé se těším na občerstvení. Ve Fryštáku dostávám bidon a vydávám se na posledních 10 km. Hned na začátku potkávám kamaráda, házenkáře a teď už i bajkera Hrocha. S úctou a nikoliv hanlivě můžu napsat, že jsem zde potkal vítěze 55km trasy mezi účastníky nad 100 kilo. Nicméně poslední kopec se jede se zatnutými zuby, na jehož konci čeká technická jízda po vrstevnici a sjezd do zámecké zahrady. Zde si závodník si přeje dojet bez defektu. Ani já, vítěz Drásala 2009 v počtu defektů, jsem neprorazil duši a v čase 5:55:56 a na 77. místě celkově (21. v kategorii) jsem protnul cílovou čáru. V cíli mě čekal doprovodný tým ... Mates, ségra, Zdeňa, NeKo a věrný 2členný fanklub. Děkuji za splnění cíle!
Kedli
Pro mne to byl letos již sedmý Drásal, ale svou podobou a okolnostmi zase úplně jiný, nový. Tentokráte jsem ho jel již podruhé jako manžel, ale poprvé jako taťka! Ráno mě vzbudil a štěstí do pedálů popřál ani né dvouměsíční sluníčko Daník. Vzhledem k omezenému času, který jsem měl na přípravu a také zvýšené opatrnosti „role otce“ jsem si vysoké cíle nekladl. První z nich byl dojet do cíle ve zdraví a druhý stlačit čas pod 8 hodin. Před odjezdem jsem se pomazlil se synkem, dal pusu ženě Beunce a vyrazil s bratry na start. Již po několika kilometrech jsem cítil horko a věděl, že pro mě, jakožto milovníka spíše chladného počasí, to bude dnes velmi těžké.
Na holešovském náměstí jsem si užíval předstartovní atmosféru, povykládal s mamkou, Klárkou, Jardou a dalšími a poměrně v klidu očekával tradiční startovní výstřel. Jakmile zazněl, bleskla mi hlavou Daníka, roztočil jsem pedály a pustil se do jednoho z nejtěžších závodů. Bohužel můj první cíl dostal trhlinku již při prvním sjezdu na Rusavu. V úplně posledních metrech sjezdu před mostkem, kdy jsem si řekl že už to mám za sebou, přední kolo mého bajku najelo do hlubšího písku
a následně se celé kolo včetně mě poroučelo k zemi. Během pár vteřin jsem se posbíral, nasedl a pokračoval. Po krátké analýze jsem zjistil, že kromě podřeného lokte a lehce naraženého kolena, které naštěstí celou další zátěž vydrželo bylo vše v pořádku. Nutno říct, že od této chvíle se mi jelo velmi uvolněně a v pohodě. I obávané sjezdy z Hostýna a z Klečáku jsem kupodivu zvládl s přehledem a dál uháněl s Megim směr Jarcová. Vzhledem k horku, které panovalo a jednomu bidonu jsem musel volit časté, ale velmi krátké zastávky občerstvovaček. Na Jarcové jsem strávil něco málo přes minutu a snažil se dohnat vynikajícího tempeře Megiho, který by mě v háku dovezl až pod Pržno. Místo toho jsem asi 300 m před sebou viděl jak vede skupinku asi 8 závodníků a bylo mi jasno, že je nedojedu. Tak jsem si sám šlapal rovinku a začal listovat v tachometru a počítat. V hlavě se mi zrodila myšlenka, která se i po třetím kontrolním propočtu jevila reálně, a tou byla šestka, která by mohla svítit jako první číslice mého času v cíly, pokud by šlo vše hladce. S touto jsem celkem s přehledem vyšlapal Pržno, dohnal parťáka Megiho a uháněl směr Troják. Zde si každoročně dopřeju pár hltů pivka, které mi velmi výrazně spraví chuť a dodá energii a nejinak tomu bylo i letos. Vše šlapalo krásně až na Pardus, tam jako by mě opustily při zdolání kopce síly, ale na vrcholu někdo křičel šlapaj, šlapej, jedeš kolem dvoustého fleku a minutu před tebou je skupinka asi 15 závodníků. To mě trošku motivovalo, ale ještě více malý klučina, který po mém průjezdu křičel: „Vesani do toho!“. Za to mu patří velký dík! Těsně před občerstvovačkou na Jestřebí jsem dojel Megiho a viděl jak začíná opravovat prasklé kolo, po dotazu a ujištění že má vše jsem pokračoval dále. První limit z horka, které mé tělo vyslalo v podobě „přehřátí“ bylo kupodivu až na posledním táhlém stoupání za Fryštákem asi ve dvou třetinách. Vše zpravilo lehké zvolnění tempa a další rozepnutí dresu. Po překontrolování času jsem zdolal poslední sjezd do Žop a jel si vychutnat cíl a průjezd zámeckou zahradou. V cíli mě čekalo nádherné uvítání Beunka, Daník a spoustu dalších. I časomíra mě velmi potěšila. Čas 6:50:25 je pro mě z říše snů! Pak už následovali jen příjemné povinnosti u pivečka, vyhlížet a fandit dalším členům našeho týmu. Zkrátka další nádherný zážitek na perfektním závodě při krásném počasí a spoustu skvělých lidí kolem, co víc si přát!!! Velký dík patří pořadatelům, kteří závod perfektně připravili, divákům, kteří vytvořili skvělou atmosféru a v neposlední řadě také rozsáhlému fanklubu Vesanů!
Beckham
Po krátkém uvažování zda vůbec absolvovat závod,nebo zda jet jen "malého" Drásala jsem se nakonec v 7:45 postavil na start "dlóhého" Drásala.Tak jako na loňský 16. i na letošní 17.ročník jsem si odskočil(a snad již naposledy) ze stavby RD.Ovšem letos to bylo s najetými km před Drásalem ještě horší.Po popřání šťastné a opatrné jízdy od Olinky(zřejmě již tušila proč mi to říká),jsem v 7:46 šlápnul do pedálů a vyrazil vstříc překonání,dle mého computeru,120km a 3288m převýšení.Po startu jsem se chtěl držet Haji a udržet se s ním pokud možno co nejdéle.K mému překvapení jsem se mu ovšem urval a na občerstvovačku na Tesáku jsem dojel těsně za Romčou a přede mnou byl pouze Kotel a Kedlábek.Po dotazu mých rodičů jak to jede jsem odpověděl,že až nějak moc dobře ale že je to divné.A měl jsem pravdu.Ve sjezdu z Kelčáku jsem si to vybral.Nejdříve "držkopád"(odnesl jsem to naštěstí jen odřeninami a můj milovaný bajk jen pootočenými řidítky) a o cca.500m níže defekt.A zde jsem ztratil veškeré své ambice na dobrý výsledek a najetý náskok na Haju(i když ten by mne stejně v závěru udolal).Letos totiž na sobě zapracoval a jeho výkony jdou stále nahoru.Po výměně duše jsem doufal,že je to konec všech mých technických problémů.Nebyl.Na občerstvovací stanici na Jarcové jsem jen doplnil zásoby pití,něco malého slupnul,promáznul řetěz a vydal se vstříc Prženský vrch.Při zdolávání prvního kopce na tento "vršek" se mi ovšem kousnul řetěz do kazety.Při pokusu o vytažení řetězu jsem zaslechl známý hlas "Potřebuješ pomoci?"Byl to Jimmy.Po chvilce debatování jak se pokusit tento řetěz dostat ven jsem mu řekl ať se nezdržuje a jede dále.Navštívil jsem tedy blízkou usedlost a poprosil paní domácí zda by neměla větší šroubovák.Nějak se mi ovšem nedařilo a už jsem si říkal,že letošní zdárné dokončení Drásala je mi na hony vzdáleno. Nevzdával jsem se ovšem.V cíli na mne totiž čekala má fanynka :-)Asi po 20 minutovém zápolení jsem řetěz dostal ven.V ten moment mne již míjel i pomalou chůzí do kopce Vlček.Toho jsem předjel vzápětí u občerstvovačky na Prženském vrchu,kde se opět kochal pitím a výhledem na krajinu.Jimmyho jsem potkal na občerstvovačce na Trojáku při jeho odjezdu a ve Fryštáku odkud jsme spolu odjeli a dorazili ve dvojici až do cíle v čase 8:31:25.V cíli nás přivítali aplausem členové Vesanů,Irča(Jimmyho polovička),moje rodiče a se svou milovanou Olinkou jsme si dali velký sladko-slaný polibek:-)). Závěrem bych letošního ročník zhodnotil nakonec pozitivně.Hlavně,že jsme všichni Vesani dojeli do cíle bez vážnějších zranění,mohli si pogratulovat ke zdárnému dokončení a dát si společně nějaké ty škopky. Takže kucííí,ještě jednou gratulace a Vlčku,máš do příštího ročníku co napravovat.Hlavně ty občerstvovačky by jsi měl pořádně vypilovat :-)
Vlček
Fiasko, tragédie, velké osobní zklamání - tak by se dalo ve zkratce charakterizovat mé působení na 17. ročníku bikemaratonu Drásal. Přitom cíle, které jsem si vytyčil nebyly nikterak malé – v loňském roce jsem se zúčastnil závodu vůbec poprvé a hlavním úkolem bylo dojet pokud možno v časovém limitu, což se na konec na vypůjčeném kole značky Mountfield s výsledným časem 10 hodin 46 minut podařilo. Letos jsem chtěl tento čas, který se dá jen těžko považovat za uspokojující, podstatně vylepšit a pokud možno být vyrovnaným soupeřem svému týmovému kolegovi a věčnému sportovnímu rivalovi Hajovi. Den D jsem zahájil budíčkem v 6 hodin a k snídani si naservíroval pouze sojový nápoj značky Zajíc s ovesnými vločkami (nutno poznamenat, že takový utrejch jsem už dlouho nejedl a že tento experiment, se ve finále ukázal jako jedna z hlavních chyb, kterých jsem se dopustil). Po „vydaném“ jídle jsem vyskočil na kolo a vyrazil do místa startu závodu, kde již byla přítomna většina členů našeho týmu. Po startovním výstřelu jsem se po pár desítkách metrů dotáhl na Haju a držel se ho bok po boku až do první občerstvovací stanice na Tesáku. Ze stanice vyrazil minutu přede mnou a zde jsem ho také viděl naposledy. Zahájil jsem stíhací jízdu, ale již se pomalu začala projevovat únava a proto jsem byl nucen nastolené tempo trochu zvolnit. Přestože mi Haja ujížděl, pořad tu byla možnost zajet závod ve velmi pěkném čase, což mě hnalo dopředu. Do Jarcové jsem dorazil už v relativně volném tempu a následný výjezd k občerstvovací stanici na Prženském vrchu se velmi rychle změnil ve výšlap. Zde jsem také podruhé během závodu narazil na Beckhama, jak se opět sklání nad svým kolem a vybírá si smůlu na několik příštích Drásalů dopředu. Únava se projevovala stále víc a víc a nohy začaly pomalu vypovídat službu. Na Troják jsem se dostal už jen silou vůle. Po několika marných pokusech najít někde trochu stínu, kde bych si mohl na pár minut odpočinout jsem se nakonec vnutil do přístřešku pořadatelů. Říkal jsem si, že když už jsem tak daleko, tak závod dokončím stůj co stůj. Kopl jsem do sebe několik iontových nápojů a vyrazil směr Rusava. Po zhruba třech najetých kilometrech, ale začínalo být pomalu jasné, že pomyslnou cílovou pásku letos bohužel neprotnu. Kolo už nešlo ani tlačit, tak jsem se na chvíli natáhl vedle trati a snažil se znovu nabrat trochu sil. Výjev to musel být opravdu zajímavý, protože na mě po chvíli narazila skupinka převážně anglicky mluvících turistů a zejména slečna v čele tohoto procesí se s ustrašeným výrazem v obličeji začala dotazovat, zda jsem v pořádku a nepotřebuji jejich pomoc. Znovu se vydali na cestu až v okamžiku, kdy jsem je ujistil, že se i přes svůj hrozivě vypadající stav přes mýtickou řeku Styx ještě opravdu nechystám, nic mi nechybí a pouze se kochám krásami okolní přírody. Po chvilce odpočinku jsem se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu v závodě pokračovat, ale po pár ujetých metrech byl definitivní konec. Otočil jsem kolo, dojel zpět k poslední občerstvovací stanici, kde jsem pořadatelům zahanbeně předal závodní čip a zavolal si odvoz domů. Do cíle mě dělilo už „jen pouhých“ 30 km. Co říci závěrem – byl to v životě jeden z těch okamžiků, na které by člověk nejraději zapomněl(to by tu ovšem nesměli být kamarádi, kteří využijí každé příležitosti, aby mi tuto neveselou událost připomněli :-) ). Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré a já už netrpělivě vyhlížím další ročník, abych si mohl napravit svou pošramocenou sportovní reputaci :-)
