Drásal 2011

Letošní ročník tohoto legendárního maratonu byl již 18. v pořadí. Navíc je to náš domácí závod, který je pro nás „Vesany" srdcovou záležitostí – pochopitelně hovořím o trati dlouhé 115 km s převýšením 3200 m.

Zastoupení vesanů bylo početné a téměř kompletní (až na Kasiho, který jezdí tento závod 1x za 6 let a na příští ročník avizoval útok na svůj osobní rekord). Účast tedy byla následující: za „béčko" Hroch a Lundys (naši kluci z Gottwaldova), za „áčko" jsme nastoupili ve složení Kedloš, Beckhem, Vlček, Kotel, Haja, Romča, Pavel (od loňské sezóny naše nová posila) a další spřízněnci bratři Megini a servisman Jimmy.

Stejně jako každý rok, tak i letos jsme sledovali vývoj počasí týden před závodem ... vyhlídky byly (bohužel) špatné a naplnily se do detailu. Ve čtvrtek i pátek před závodem se přehnaly vytrvalé deště nad celou tratí Drásala. Silný déšť zvedl hladiny řek v korytech natolik, že došlo k zaplavení přilehlých míst. Hojně se diskutovalo i na „četu" stránek Drásala, kde vznikly dva tábory. Ti, kteří nazvali start závodu hazardem a naopak ti, které špatné počasí posílilo a byli odhodlání se postavit na start ať se děje co se děje (do této kategorie patříme rovněž). Déšť naštěstí v pátek ustál a ti nejodvážnější se sešli již v pátek na prezentaci. Všichni co jsme si vyzvedli startovní čísla, jsme se sešli i v 7:30 na náměstí v Holešově, odkud závod startoval. Slabou chvilku měl jen Jimmy ráno před startem, kdy se mu zjevně nechtělo do deště a obvolával nás, jestli do toho opravdu jdeme. Přesvědčil jsem ho, že trať je suchá, ať neblázní a že se uvidíme za 2 hodiny na startu . Jimmy opravdu odstartoval, ale po 5 km závod musel předčasně ukončit kvůli technickým problémům, ale po zbytek trati poctivě dělal servisní doprovod. Nebyl ale rozhodně jediným, kdo měl ihned na startu a těsně po něm technické problémy. Vlčkovi se hned při startu zamotal řetěz a startoval až několik minut za posledním jezdcem. Romča ještě před startem dofoukával zadní kolo a nějak se mu nezdál tlak. Jeho předtucha byla správná a rovněž hned v Žopech musel měnit duši. Ostatní Vesani odstartovali bez větších problémů a plni odhodláni makali na trati ...

... o tom jak se Vesanům.cz dařilo na 115 km trati se dočtete níže ...

Haja: Spokojenost

... mojí obvyklou první větší zastávkou Tesák, kde se trochu opláchla přehazovačka a řazení a po krátkém občerstvení se pokračovalo dál. Tradiční velká rivalita opět panovala mezi mnou (Hajou) a Vlčkem, kdy po úvodních byl technických problémech Vlčka, Haja mírně poodjel a Vlček Haju dojel na Grapech. Spolu pokračovali až na vrchol Kelčského Javorníku. Při sjezdu se ale Vlček opět dostal do potíží v podobě defektu, což se ukázalo jako rozhodující moment v jejich vzájemném duelu a Haja si až do cíle uhájil pozici před Vlčkem.

Musím potvrdit, že patřím do kategorie těch, kteří by se na start postavili za každého počasí, proto mě nepřízeň počasí spíše posílila. Pochopitelně, zatím v můj prospěch nehovoří ani vzájemné skóre ze závodů s Vlčkem. Neporazit ho na Drásalovi, už by bylo na pováženou. Největší strach jsem měl pouze o techniku na kole, aby vydržela. Letos jsem měl zatím problém s vhodným obutím na kolo (pozn. redakce – hovoří o pláštích, ne o botách ), kdy jsem chtěl otestovat nové věci, ale vše stála za h...., nebo jsem měl prostě jen smůlu. Špatné počasí a letošní experimenty s obutím, mě dohnalo k tomu, abych si zajistil pro mě osvědčenou klasiku na Drásala a to pláště Mythos XC s rozdílným vzorkem pro předek a zadek, které jsem kromě loňska používal 4 roky zpět s maximální spokojeností na Drásalovi. Hned po prvních kilometrech a prvním sjezdu jsem cítil 100% jistotu a přesnost vedení kola v tak náročném terénu jako byl letos. V době kdy mě Vlček dojel (po problémech na startu o kterých mě říkal) a pokračovali jsme spolu na Kelčák jsem začal být trochu nervózní, kam až se mě chce držet. Ve sjezdech mě to i díky výtečnému obutí šlo nad míru dobře a měl jsem za to, že jsem díku tomu ujel Vlčkovi při sjezdu z Kelčáku. Až na Jarcové mě ale Jimmík říkal, že měl defekt a v Rajnoškách na mě ztrácel asi 15 minut. V ten moment jsem si byl docela jistý, že pokud se nestane nějaký problém, měl bych náskok minimálně udržet. V polovině trati (na Jarcové) jsem měl tedy Beckhema asi 3 minuty před sebou a Vlčka, Romču i „béčko" za sebou. Samozřejmě si v tomto člověk nemůžu být nikdy jistý až do cíle, ale když jsem nikoho z nich neměl za sebou ani před vjezdem do zámecké zahrady, byl jsem si jistý že je dám. Posledních 10 km jsem jel již na hraně a dostával jsem křeče do nohou. S umístěním a časem jsem ale při počasí jaké panovalo maximálně spokojený.

Kotel: O zdolání obra Drásala

Byl to už můj šestý Drásal, ale pokaždé holešovský obr na závodníky přichystá něco nového. Letos se nás snažil Drásal vystrašit prudkými průtržemi a blesky. Do závodu jsem se zaregistroval v pátek po dvacáté hodině, nehledě na zpravodajce informující o lokálních záplavách, sesunutých silnicích a neoptimistické předpovědi. V sobotu 2/7/2011 jsem vyrazil překonat místního obra.

V pohádkách nejprve vítězí zlo nad dobrem, ale nakonec se vše v dobré obrátí. V úvodu místní chlapec Kotel s číslem A172 bojuje proti náročné Lysině, prudkým Grapům a ostrému Tesáku. Jejich zdolání mu bere hodně sil, ale bez zastavení jede dál. Kelčák přemůže bez věrného koně Scotta, kterého nakonec vytlačí na vrchol. Scottovy chvíle přicházejí až za Lázy. Scott se prodral obávanými bažinami a močály, aby mě v pořádku dostal k občerstvení paní Jarcové. Zde příběh dostává na dramatičnosti. Souboj s Pržnem je zdlouhavý, ale na Troják Kotel dorazí hodinu za hrdiny Hruškou a Hynkem. Bájná cesta přes Tři kameny, Pardus, Jestřabí a Ondřejovsko stojí hodně sil. Aby se Kotel dostal do holešovského zámku a tam získal princeznu, musí poprvé zastavit. Rychle se občerství a jede dál. Naše hrdiny předjíždí závodníci z jiného příběhu (53 km), ale i další hrdinové, kteří chtějí být v zámku před ním. Kotel a Scott bojují a přichází šťastný konec. Do zámku dojíždí za 6:30:37,3. Princezna měla zpoždění a tak i 71. místo (25. místo v kategorii) stačilo k jejich shledání :)

Lundys: Můj první dlóhé Drásal

Přemýšlím, kde začít ...no začněme paradoxně ve středu, kdy se naše vesanské „B" rozhodlo prozkoumat neznámou část tratě z Rajnochovic na Troják. Už ve středu kdy začal první déšť a nám se společně s Hrochem a Zeťou podařilo zmoknout, spadnout, zašpinit se, ale poznat dalších 45 km tratě, mi mělo být varováním, že to nebude nic jednoduchého. To že to je těžký úsek jsem už věděl ...ale jaký bude v sobotu, jsem ještě ani netušil. Odhodlán vstříc dalšímu dobrodružství s pocitem dobrého tréninku jsme se společně s Hrochem v pátek za účasti několika výborných borců z „áčka" zaregistrovali a předstartovní nervozita mohla začít. Večer jsem s přítelem na telefonu Kotlem probral do detailu oblečení a vybavení, byl mi pochválen nápad kompresních podkolenek (aspoň v tu chvíli se mi tento nápad zdál výborný) a řekl mi památnou větu „Na závodě se nemá zkoušet nic nového a vždy vsadit na osvědčené a odzkoušené věci " PS: díky za radu Závod: v 7:15 jsme spolu s Hrošíkem dorazili do Holešova a naše předstartovní nervozita už byla zjevná Po prvním focení celého týmu vesanů jsme se rozdělili podle startovních čísel na startovním roštu. Moje předešlé – žádné výsledky a pozdní registrace mě poslala do poslední skupiny. S předsevzetím předjet nějaké další na bikery na prvních 2 km jsem odstartoval. Počáteční nadšení mi vlilo elán do pedálů a vystartoval jsem vstříc velkému dobrodružství. V prvním kopci se mi úspěšně pomalu podařilo předjet Haju a s pocitem, že jsem ani nepřepálil tempo, jsem pokračoval dále. V druhém kopci na Hostýn, poučen loňským krátkým Drásalem, kdy jsem šel možná více pěšky než šlapal, jsem předjel dalšího borce z „áčka" Beckhama. Kompresní ponožky začaly působit a s pocitem, že to nejsou ani moje nohy, mě začaly poprvé co jezdím na kole nějak bolet lýtkové svaly. Už to mi mělo být varováním, ale s vědomím, že takových ponožek bylo na startu plno a musí to být asi výborná a odzkoušená věc, jsem nic neměnil a myslel jsem si, že to přejde. Následoval úsek na Hostýn, kde jsem chvíli nevěděl, jestli jsem ještě na závodech nebo v kamenolomu. Předcházející deště udělaly z hliněné cesty cestu kamenitou, ale stále pln energie jsem se vším kochal a bavil. I když sjezd z Hostýna patřil do kategorie ...no nevím jak to nazvat ...možná o HUBU Další kopec na Tesák jsem dobře znal a nastavené tempo bylo optimální, první občerstvovací stanicí na Tesáku jsem projel bez zastavení a potěšen, že nemám ani žízeň ani hlad, jsem pokračoval dále. A tady se projevila moje další neznalost ...to, že nemám hlad, neznamená, že bych neměl jíst, protože když už se dostavil pocit hladu, bylo pozdě ho zahánět!!!

Nejvyšší kopec Javorník jsem asi více vyšel než vyjel, ale byla to moje první návštěva, tak se to dalo očekávat. Pln energie jsem pokračoval dále a ve sjezdu jsem si vychutnal, jaké to je přeletět přes řidítka a zjistil jakou další výhodou může být Camelbag ...má i tlumící účinky pádu Posbíral jsem bike a sebe a pokračoval dále. Od Rajnochovic začala trať, kterou jsem měl najetou ze středy a těšil jsem se, že bych tady mohl zaútočit na můj cíl a to porazit Kedlábka ...ach ta naivita!!! První kopec jsem vyšlapal a pokračoval jsem dále bahenní koupelí, jako znalec tratě jsem přes určitá rozbahněná místa bike přenesl, aby se mi zbytečně nenalepilo bahno úplně všude a potěšen taktickou vyzrálostí jsem se chtěl rozjet už z kopce dolů, když v tom se to stalo ...šlápnutí na prázdno, rozkrok na řidítkách a řetěz v bahně ...ano už to tady bylo zase, po zkušenostech z Jeseníků, jsem si myslel, že to bude rutinní oprava. Ale ono je jiné opravovat řetěz v klidu, když nejde o čas a bike je čistý a něco jiného je to dělat v závodě, kdy jen počítáte kolik lidí projede za zády Takže jsem to hezky roznýtoval a teď to hlavní – neznýtoval zpět ...nýtek byl tak malý, že jsem ho nemohl dostat zpět, ruce se mně třepaly ...děkuji, kolegům Beckhamovi a Hajovi, že se zeptali, jestli vše mám, ale moc mě nepotěšilo, že jsem věděl, že pracně vybudovaný náskok je v háji. Můj optimismus byl rázem pryč a až vzpomínka na starou spojku na řetěz a její použití se mi po dlouhých 25 minutách podařilo nasednout znovu na kolo.

Tak, jak mě opustil optimismus, mě opustily i síly, kompresní ponožky už jsem měl stažené u kotníků, protože bolest v lýtkách nebrala konce. Silou vůle jsem dojel do Jarcové na občerstvovačku, kde děkuji Jimmimu za umytí kola a další novou spojku na řetěz, kterou mi vnutil a já netušil, že ji budu zase potřebovat Od Jarcové až na Troják jsem si prožil svoji zatím asi největší bikerskou krizi ...kolo nejelo ...nohy nešlapaly ...kolena bolela a hlava ta přemýšlela už nad tím, co budu dělat za 14 dní v Rakousku (pozn. redakce: závod na 211 km), když nemůžu po 70 km v Hostýnkách Silou vůle jsem dojel na Troják, kde děkuji Romčovi (našemu házenkářskému trenérovi z Holešova) za poskytnutí pivní pomoci a promazání kola. Bylo zajímavé, jak moje prvotní taktika nezastavovat na občerstvovačkách a jet na co nejlepší čas vzala za své ...byl jsem tak rád, že ty občerstvovačky na trase byly ... děkuji pořadatelům.

Z Trojáku jsem dále pokračoval už ve velmi nezávodním tempu, ale i to stačilo aby se mi podařilo přervat řetěz podruhé ...nebo spíše ta první spojka nevydržela ...děkuji Jimmi, že jsi prozíravě do mojí kapsy strčil novou spojku a já to mohl zdárně a rychleji opravit než napoprvé. A pokračovat v pokusu o dojetí do cíle Ve Fryštáku jsem potěšen potkal zase Jimmiho a Šincka (pozn. redakce: ředitel fryštáckého občerstvení) a s větou „sádlo je nejrychlejší doplnění sacharidů" jsem snědl jeden chleba asi za sekundu. Když už jsem chtěl odjet, přiřítil se Vlček a to mě tak vystrašilo, že jsem poslední úsek projel pokropen živou vodou v tempu, v jakém jsem začal Cíl byl už jen krásná tečka za velmi výživnými 9 hodinami a 7 minutami strávených v nádherném, bahnitém, kamenitém, stoupavém, klesavém a kdoví ještě jakém krásném prostředí.

Gratuluji všem, kteří to dojeli a chci Vás varovat ...jsme sice „B" ale jen tak se nevzdáme Čas do příště zlepším, nastuduji stravování při závodě, kompresní ponožky nechám doma a ...za rok na startu!!!

BTW: Nevíte, kde se dá koupit kvalitní řetěz?

Vlček: Účty s panem Drásalem vyřízeny

Po loňském fiasku, kdy jsem byl nucen ze závodu odstoupit na 87. km, jsem měl z letošního ročníku poměrně značný respekt. Prvním a zcela zásadním cílem bylo závod tentokrát dokončit průjezdem cílovým obloukem (a vyhnout se tak dalšímu roku plného posměšků a narážek od svých týmových kolegů) a tím druhým pak, samozřejmě jako v jakémkoliv jiném závodě, porazit svého týmového rivala Haju, se kterým svádím v letošní sezóně kruté boje o každý získaný bod. Několik posledních dnů před závodem vydatně pršelo, a proto panovaly obavy, zda bude trať vůbec sjízdná. To se pravděpodobně podepsalo i na počtu startujících závodníků, kdy se jich na start hlavní 115 km trati poslavilo o poznání méně, než v předchozích ročnících. Vesani ovšem před pár kapkami deště ještě nikdy necouvli (i když ty kapky vytopily značnou část Bystřice pH, nebo úplně odřízly Rusavu od zbytku světa, když podemlely její jedinou příjezdovou cestu) a proto se na start postavili téměř v kompletní sestavě A i B týmu. Na startu jsem pokorně zaujal pozici téměř na chvostu startovního pole po boku Lundyse, Hrocha a Jimmyho a netrpělivě čekal na odstartování závodu.

Ihned po startu se masa tvořená jezdci okolo mě rozjela a vydala se na svou 115 km pouť. Měl jsem v úmyslu udělat přesně to samé, nicméně hned po prvním šlápnutí mi bylo jasné, že je něco špatně. Podíval jsem se dolů a viděl, jak mi spadl řetěz a neskutečným způsobem se zamotal o jednu kliku. Zatímco mě závodníci předjižděli z obou stran, snažil jsem se zaseklý řetěz vyprostit, ale marně. Svůj marný boj jsem sváděl i poté, co kolem mě projel poslední závodník následovaný doprovodnou sanitkou. Zhuba po další minutě se mi řetěz konečně podařilo za pomoci Pepy Utěkala vyprostit (díky Pepo!) a já se konečně vydal na stíhací jízdu ve snaze dohnat vzdálený peloton. To se mi konečně podařilo před koncem Holešova a začal jsem se postupně, závodník po závodníkovi, propracovávat dopředu ve snaze dojet Haju a následně s ním držet krok co nejdéle, nejlépe po zbytek závodu. Zahlédl jsem ho až při prvním stoupání na Rusavě, kdy se mi ho podařilo na vrcholu kopce konečně dotáhnout. Od té chvíle jsme spolu jeli až do občerstvovací stanice na Kelčském Javorníku (30 km), kdy mě na prvním následném sjezdu potkal defekt, a mi nezbývalo nic jiného, než se jen dívat, jak se mi druhý stanovený cíl ohromnou rychlostí vzdaluje. Odbyl jsem si tím svou malou premiéru, protože píchnout v závodě se mi “podařilo” poprvé a sám jsem byl zvědav, za jak dlouho se mi podaří v závodním tempu duši vyměnit. Po x minutách jsem konečně zase nasedl na kolo a vyrazil vstříc zbylým 85 kilometrům.

Osobně můžu říct, že trať byla až na několik málo úseků mnohem lépe sjízdná, než jsem vhledem k počasí minulých dnů původně očekával a šlapalo se i přes omezující bolest v koleni docela dobře. Na občerstvovací stanici na Trojáku jsem narazil na Romču Gahuru, odkud jsme pak pokračovali společně. Na 96 kilometru jsme potkali dalšího člena týmu Lundyse, což nám vlilo novou energii do žil a po pár minutách nutného občerstvení jsme se, jako hladoví vlci, vydali na stíhací jízdu s cílem dostihnout ho a příležitostně předjet :) Nastolené tempo i nadšení nám však příliš dlouho nevydrželo a po nějaké době jsme nechali Lundyse Lundysem a přešli zpět do zaběhnutého tempa. Cílovým obloukem jsme projeli bok po boku v čase 9 hodin 14 minut. Co říci závěrem? Mise splněna. Účty s panem Drásalem vyřízeny. Už teď se těším na další ročník :-)

Hroch: Můj první dlóhé Drásal

Můj první dlóhé Drásal. Po předchozím deštivém počasí, jsem se rozmýšlel , jestli se vůbec vydám na trať a jestli jo tak jsem uvažoval na zkrácení trati. Ale krátký telefonát s týmovým kolegou Lundisem ,mě jednoznačně přesvědčil o jediné volbě. A tak jsem se ráno v sobotu postavil na start v 7.45 h.Tedy na trať dlouhého.Samozřejmě, u mě s předsevzetím ujet celý závod v jakémkoliv čase, do limitu 11 hod.Co se týká trati tu jsem znal celou, kromě úseku mezi Tesákem,Kelčským Javorníkem a Rajnochovicemi.Ale zpět na start.Plný optimismu jsem se vydal na trať.První kopec byl pro mě asi nejtěžší.Nějak mě to nešlapalo a pořád mě někdo předjížděl.To druhý kopec na Hostýn už byl lepší, už jsem začal předjíždět cyklisty i do kopce. Dostal jsem se do svého optimálního tempa.Po zastávku na Tesáku to šlo dobře, i trať až sem byla na podmínky dobře sjízdná.To se ale hned změnilo za Tesákem, když místo cesty, byl přede mnou kamenolom s řekou uprostřed.To se opravdu nedalo jet.Šel jsem pěšky,už podruhé(poprvé blátivý úsek před Tesákem).Potom přišel obávaný neznámý úsek: „teď už vím, proč se na Kel.Javorník chodí pěšky."Já jsem se nahoru spíše plazil.A to jsem si myslel,že na Jehelníku už jsem nahoře,ale byl to ještě 1 km na nejvyšší vrchol na trati.Po sjezdu do Rajnochovic přišel asi nejhorší úsek,stoupání na Lázy a následný přejezd do Jarcové.V tomto úseku jsem se setkal asi s pěti řekami 25 potůčky 86 blátivými úseky a hlavně s 658 kalužemi. Opravdu nepříjemný úsek. Po dojezdu na občerstvovací stanici za Jarcovou,jsem se podíval na hodinky a zjistil,že bych mohl závod dokončit v limitu.Tak jsem si tady dal delší přestávku a vyřídil i pár telefonátů.Po odjezdu z občerstvovací stanice jsem se procvičil v chůzi do kopců.Hned kopec u Pržna a potom stoupání na Bludný ,otestovali mé chodecké schopnosti.Na Trojáku jsem v pohodě před 15 hod. a před sebou posledních 35 km.Tady mě servisman Roman Pavlas umyl kolo a namazal.Chtěl namazat i mě, spíš povzbudit nějakým panákem, ale to jsem odmítl.Po odjezdu jsem se sjel s jedním cyklistou Martinem, který je více silničář a s ním jsem dojel až do cíle.Tato část mě hodně rychle utekla i přes nespočet blátivých úseků a kaluží.Cíl, dojet v limitu jsem si splnil i když čas nic moc. Aspoň mám co příští rok zlepšovat.

Kedli: Můj nejtěžší Drásal

Letošní Drásal patřil z mého pohledu k jednomu z nejtěžších. Mělo to dva zásadní důvody. První byl trať, která patřila vzhledem k dešťům k nejtěžším z mých osmi doposud absolvovaným, ale toto z mé strany nebyl problém, i když mám radši suché tratě a dokonce jsem se na blatíčko na trati i těšil. Zásadní problém byly moje záda, která celý týden před závodem hodně bolela a věděl jsem, že mi závod hodně znepříjemní. Nicméně před startem jsem si dal za cíl dojet ve zdraví a pak se pokud by to šlo dobře dostat pod osm hodin anebo dojet do dvoustého místa.

Od startu šlo vše poměrně dobře, první žopský kopec jsem vyjel vcelku v tempu a bez problémů, sjezd jsem jel opatrněji. To se opakovalo i na Grapech a sjezdu z Hostýna. Na Tesáku jsem byl v poměrně dobrém čase cca 1:40. Ale záda jsem již začal cítit a musel jsem se na občerstvovačce trošku zdržet, protáhnout a hlavně do dalších kilometrů trošku zvolnit. Hodně špatně se mi tlačilo kolo na Jehelník, kde se můj výstup chvílemi rovnal tempu krok vpřed, dva vzad, tady záda hodně protestovala. Rozptýlení přišlo až za občerstvovačkou na Lázech, kdy se najelo do bláta. Zde jakoby bahenní lázně zabrali a záda jsem přestal vnímat. Spíše to bylo ale překvapení ze stavu trati, kterou jsem projížděl. Z osmi ročníků, které jsem jel, byla tato část zřejmě nejhorší v historii. Na Jarcové jsem předal kolo našim „servismanům" kteří ho očistili od blata, zase začala fungovat přehazovačka, brzdy a v řetězu přestali lupat kamínky. Nicméně na dotaz zda mají nová záda odpověděli negativně. Po odjezdu z Jarcové jsem si lehce a bez ambicí sumarizoval pořadí týmových kolegů a tajně doufal v udržení třetího místa. Nicméně každou chvíli jsem očekával hlas Lundisa zezadu „šlapej Kedli".

Hlavně při dvou přestávkách kdy jsem musel na trati zastavit a dát si pauzu a brufen. Tento úsek spolu s problémy na Jehelníku byly asi nejhorší za mou historii na Drásalovi a velmi jsem zvažoval odstoupení. Nicméně výletním tempem jsem se dostal na Troják. Tam jsem si dal malé pivko a něco pojedl, protáhl záda a pokračoval v utrpení. I když jsem nebyl sám, týmový kolega Pavel se musel na cca 15 minut zdržet a cpát do sebe vše možné, aby nabral nějakou sílu na dojetí, protože byl hodně vyřízený. S příjemným pocitem, že záda přestaly bolet, jsem se potkal cca 2 km za Trojákem, zřejmě brufen a pivo zaúčinkovali a já mohl přepnout z výletního tempa na normální. Do cíle jsem tedy dojel a dokonce mě jízda začala i bavit. Jediné negativum byli závodníci z krátké trati, kteří hodně brzdili ve sjezdu z Pardusu a hlavně výjezdu z Rusavy. Do cíle jsem se dostal v čase 8:00:49 na 206 pozici. Tedy nesplnil jsem ani jeden ze svých cílů stanovených před závodem i když jen o kousíček. Naštěstí ten hlavní, dojet ve zdraví, jsem splnil. V cíli mě čekalo krásné přivítání od Daníka, Beunky, rodičů a dalších fanoušků všech Vesanů. Těm všem musí poděkovat za podporu během závodu. A závěrem se dá říct, že Drásal je prostě Drásal a fenomém a i při 8 zdolání jsem se musel naučit zase něco nového.