Další Vesan zdolal extrémní Salzu
Haja, Pavel, Beckham a Vlček tvořili vesanskou výpravu vyslanou na Salzkemmergut Trophy 2013 a jak jinak všichni na trase A dlouhé 211 km.
Haja: Splnění sportovního snu
Jsem plný dojmů, ale přesto nevím jak začít a stále mě nedochází, co jsem vyvedl :). Myslím, že to bylo v roce 2010, kdy jsme si poprvé řekli, že vyrazíme na slavnou Salzu – nejtěžší bikemaraton v Evropě (211,3 km s převýšením přes 7.000m). Nikdy nic u nás v týmu neříkáme do větru (spíše si už dnes jen dáváme pozor na to, co kde a komu slíbíme :)) a ani Salza nezůstala u planých řečí. V roce 2011 vyrazila první expedice ve složení Kotel, Kedli, Vlček a Haja prozkoumat, proč že má tento závod punc nej... v Evropě. Tenkrát bylo počasí podobné tomu letošnímu (příjemných 20-25°C). Myslím, že ten rok z nás jel s úmyslem dokončit pouze Kotel a taky se mu to podařilo. Po absolvování části trati v roce 2011 jsem řekl, že dokud tento závod nedám, tak tu budu každý další rok. Proto jsem se hned z kraje roku 2012 přihlásil do dalšího ročníku, opět na nejextrémnější trať. Tento ročník byl pro mě smolný z pohledu zdravotních a nebyl čas se tolik připravit. Opět jsem tedy i na tento svůj druhý ročník odjel s úmyslem bohužel jen získávat zkušenosti a možnost dokončení byla téměř nulová. Druhý rok jsem absolvoval spolu s Vlčkem, Beckhamem a znovu i s Kotlem. Scénář byl stejný jak rok předchozí – dokončil jen Kotel a já řekl, že zase přijedu a že jsem neřekl poslední slovo. Do tohoto okamžiku, byl náš předseda jediným z našeho týmu, který 2x projel famózní cílovou atmosférou ve vesničce Bad Goisern, kde se tato událost pravidelně odehrává.
Po účasti na druhém ročníku Salzy jsem ohlásil na rok 2013 tolik zmiňovanou a propíranou „královskou sezónu", jejíž smysl a cíl byl jediný – pokusit se připravit na svůj 3. ročník Salzy tak, abych ji zdolal. Tomuto jsem začal podřizovat spoustu věcí. Byla to například celý rok snídaně v pracovní dny v podobě ovesné kaše, až na výjimky žádný alkohol, úprava jídelníčku i během dne. Tato část přinesla snížení mé hmotnosti (většina tuků) o 6 kg za 1 rok. Toto byla ale jen jedna část, tou další byla i fyzická příprava, kterou jsem proti předchozím letům zintenzivnil a nastavil tak, aby si tělo zvykalo na delší fyzickou zátěž. I toto přineslo své ovoce v podobě pozitivních výsledků v běžeckých závodech :). Do „královské sezóny" ale byla zakomponovaná i profi příprava na konci března 2013 na Mallorce, kde jsem za příjemných teplot, najezdil 1000 km, což bylo znát v další části příprav. Až na výjimky jsem vypustil většinu závodů, které jsme začátkem sezóny absolvovali a soustředil formu na 2 po sobě jdoucí víkendy – Drásal a Salza !
Již Drásal napověděl a potvrdil, že jsem na tom fyzicky nejlépe za svoji sportovní kariéru. Po dojezdu Drásala jsem byl v týdnu jen 2x na lehčím výšlapu. Zato profil trati Salzy jsem měl celý týden u sebe a značil si vše podstatné, konzultoval s ostatními vesany a bral si k srdci jejich cenné rady (od výživy, kdy Kotel poradil, že 2x Salzu dojel na Colu až po strategické body a výpočty svého bratra). S odstupem (dnes třech dnů po závodě) si pomalu uvědomuji, že toto vše do sebe zapadalo a mělo smysl. Nemalá zátěž byla i psychická, kdy jsem tomuto dni podřizoval celý rok a vidina toho, že bych to nedal a musel vše 2x intenzivněji absolvovat znovu mě taky velmi dusila. Bookmakeři měli v průběhu týdne před Salzou hodně práce a pro vypsání kurzů a sázek rozhodovaly maličkosti. Přišel den před dnem „D" a vyrazili jsme čtveřice vesanů vstříc nemilosrdnému a nic neodpouštějícímu závodu, závodu který je tím nejtěžším pro Evropana. Pro Vlčka to byl 3. ročník, stejně jak pro mě, pro Beckhema 2. a nováčkem byl Pavel, který zde měl dokončit svůj „555 km race". V pátek tedy přesun na místo, prezentace, večeře. U večeře byl další dílek puzzle, který do sebe zapadal – v jídelníčku byla totiž „power soup" a já si ji dal :). Zůstávalo osadit kolo čipem, číslem, výživou. Stránka popsaná a to jsem se nedostal ještě ani k závodu ... :).
Pojďme na to tedy .... Píše se datum 13.7.2013, kdy se například přesně před rokem narodil můj synovec Filip, který má osud se Salzou takřka zpečetěn a stejně jako jeho starší bratr se na ni podívá a co víc, on ji taky jednou ujede !! V tento den se přesně v 5.00 hod odstartoval 16. ročník veleslavného závodu Salzkammergut Trophy, na jehož startu nechyběl Pavel, Beckhem, Haja a Vlček. Ještě za šera bylo odstartováno a před námi byl 16 hod limit pro závod a 10 vrcholů, které bylo potřeba pokořit. Zdálo by se hračka, já znal ale jen trasu do 128. km z prvního svého ročníku, dál už nic. Můj cíl byl předem jasně stanoven – vyrazit hned na úvod v závodním tempu, ale o něco menším než na Drásala. Kdysi mě někdo řekl, že pokud nedám první kopec pod hodinu, závod se nedá zvládnout. Já první kopec pod hodinu nedal, přetáhl jsem asi o 13 minut. Prakticky od úvodu si jel každý z nás svoje tempo. Počasí bylo opravdu příjemné a prvních pár hodin jsem jel do kopců s návleky na ruce a z kopce jsem je zase natahoval zpět. Kolem 11 hod jsem již návleky sundal, rozepnul dres a chladil své tělo, které pracovalo kultivovaně, přesně podle plánu s přesností šestiválce. Jak jsem již psal, tak první půlku trati jsem znal z předchozích dvou ročníků a věděl jsem, co mě čeká. První checkpoint projíždím s více jak hodinovou rezervou, ale to ještě nic neznamenalo, protože to byl 36. km. Poctivě jsem na každé občerstvovačce doplnil pití do bidonů a prakticky totožně jsem vypil dva kelímky Coly, jeden Redbull, nějakou sučenku, sýr. Totožná byla i nevolnost s každým soustem něčeho co jsem do sebe dostal, to ale vzápětí odeznělo. Tělo stěží něco přijímalo k jídlu, tak jsem musel sáhnout i na gely, kterých jsem spořádal celkem 5. Gel měl účinek tak na 45 minut, kdy jsem opravdu pociťoval více sil. Další checkpoint jsem projížděl přesně s hodinovou rezervou, to už byl 100.km, čas byl 45 minut po poledni. Stále jsem jel svoje a stále s vidinou dojetí až do cíle menší než 50% (což bylo ale více jak před startem :)). Než jsem dojel na další checkpoint, minul jsem Pavla, který měl defekt ve sjezdu (pak jsem se dozvěděl, že již druhý a celkem jich nasbíral 4, čímž byl absolutním vítězem letošního ročníku – a jako třešničku si nechal to, že dostal i 26 palcovou duši do 29 palcového pláště :)). Klobouk dolů před Tebou Pavle, já bych to nedal už po druhém defektu. Nicméně mě ujistil, že má vše a já šupal ve sjezdu dále. I tento moment, kdy jsem se dostal do čela vesanů mě zavazoval a hnal dopředu. Čekal jsme, že mě Pavel dříve nebo později dojede a předjede – nestalo se tak ale. V pořadí 3. checkpoint na 128. km jsem projel opět s téměř hodinovou rezervou a čekal mě úsek, který jsem neznal a nikdy nejel.
Vydal jsem se na asi 20km vzdálenost, která byla relativně po rovince a vedla kolem velkého jezera. Docvakl jsem se na dva borce z ČR, kteří si tak mezi sebou povídali, že to jeden z nich loni dal, tak další impulz, který mě hnal vpřed, že by to mohlo klapnout. V tomto úseku přišly první vážnější křeče a já si dal v pořadí 2. magnézko a 2. tabletu na křeče, naštěstí rychle se srovnalo a já se tento úsek „vezl". Dostal jsem se na 150.km a čekal mě obávaný vrchol s pořadovým číslem 8 - Salzberg. Ano podle profilu trochu větší kopec, o kterém mě i Kotel řekl, že je to prasárna. Kdo se ale nepřesvědčí, tak neuvěří. Nenechal jsem nic náhodě a celý tento kopec jsem vyšel pěšo (normální smrtelník to dát ani nemůže) – srovnal bych ho s nějakým kopcem v ČR, ale takový tu není. První část vedla cikcak strmě nahoru, pak mezistupeň, kde jsem i 50 metrů šlapal a pak to přišlo. Prasomrda v podobě asfaltového kopce (který mimochodem nechápu, jak nějaký stroj mohl vyasfaltovat, což si ještě zjistím) a ze kterého jsem málem přepadával. Značka o % stoupání samozřejmě chyběla (což bylo ale asi dobře). Lanovkou se do těchto míst vyšplhal i Pavlům brácha s přítelkyní, kterým tímto ještě jednou děkuji za podporu na trati ! Přesně po hodině jsem byl na vrcholu prasomrdy, které se říká Salzberg (neposlal bych do těchto kopců ani trestance). K dalšímu checkpointu na 178. km jsem musel zdolat ale ještě jeden kopec, tyčící se do výšky 1500 m.n.m. V této fázi závodu jsem reálně tušil, že pokud se něco neposere, tak bych to mohl dojet, ale své vnitřní já jsem krotil – fakt je, že jsem si se sebou za 15,5 hod jízdy leccos vyjasnil a vyříkal a udělal v hlavně nespočet výpočtů a teorií jak to dorazit.
Z checkpointu AP9 odjíždím s předstihem 40 minut a dopočítávám průměry, jaké musím držet do cíle. Zůstává už jen poslední kopec a já cítím, že přepisuji svoje maxima, historii vesanů, účast na vesanské bedně. Na posledním checkpointu mám 30 minut fóra, přesto myslím pořád na nejhorší a říkám si, že pokud se ještě něco posere, tak pořád bych nestihnul doběhnout s kolem v limitu. Proto se už ve sjezdech krotím (na tom posledním jsem měl maximálku 69.8 km/h – byl to ale asfalt :)). Míjím cedulku s počtem km do cíle 15, pak 5, pak jsem si už jist, že jsem to dokázal.
Mám 30 minut čas před limitem, jsem 2 km od cíle, vypínám hudbu ze sluchátek, která mě půlku trati nekompromisně hnala vpřed, přepínám na telefon a volám Monči, že jsem splnil, co jsem řekl a můžeme se vzít :). Pak přepínám na režim video, mačkám REC a nahrávám si svůj vjezd na náměstí Bad Goisernu a průjezd cílem, kde i 28 minut před limitem, není volné místo podél bariér. Spíkr z ORF ani nemusí moc burcoval publikum, v cíli to vře samo s každým dojíždějícím. Vnímám povzbuzení a gratulace od vesanů, slyším od spíkra své jméno a „čechyše republik". V čase 15 hod 33 min a 46 sek protínám cíl tolik vysněného závodu. Tento pocit přeji každému, kdo se dře na něco podobného, toto za to stojí !!!!
Po dojezdu jsem ještě asi 20 minut volal všem, kteří mě nejen při závodě podporovali a snad i věřili v koutku duše, že to dám (já sám si dával max. 20% šanci, kterou jsem bezezbytku využil). Vyzvedl jsem ještě triko v barvvě pro ty, kteří závod dokončili a vydali jsme se s klukama směr hotel, kde jsem po sprše, půlce vypitého piva a polévky ulehl. Ještě dnes si svůj dojezd plně neuvědomuji, ale je to nádhera. Organizátorsky nemělo dle mého názoru jedinou chybu, diváci i v těžce dostupných místech úžasní, atmosféra v cíli nepopsatelná. Konstatuji, že jsem dovršil další metu a co se horského kola týče, více si dokazovat nepotřebuji (již budu jen pilovat stávající výsledky), Salza je pro mě vrcholem a v budoucnu bych ji rád pokořil znovu. Příští rok to ale určitě nebude :). Díky ještě jednou všem za celoroční podporu, díky, díky, díky !!!
Pavel: 4 defekty ho zastavily
O Salzkammergut Trophy jsem dlouho jenom četl a poslouchal. Letos jsem se konečně rozhodl to zažít na vlastní kůži. V pátek ráno jsem vyrazil z Holešova jako Hajův spolujezdec, následován posádkou dalšího vozu ve složení Vlček a Beckham. Po cestě jsem se ještě z Haji, který už je na Salze zkušeným matadorem, snažil vytáhnout užitečné rady.
Po příjezdu do Bad Goisernu na mě okamžitě dýchla ta pravá atmosféra. Všude kolem hory (což bylo i trochu znepokojující) a spousta cyklistů. Po přípravě kol a ubytování jsme navštívili místní pohostinství, kde si Haja s Vlčkem dali PowerSuppe, o které věřili, že následující den rozhodne. Nálada byla vynikající, ale nervozita se přece jen trochu objevovala. Krátce nás pozdravil i Ondra Fojtík a Vlčkovo „kdo to je?", pronesené značně pohrdavým tónem, zřejmě vstoupí do dějin. :) Večer trocha převalování na posteli, ale usnout se mi podařilo celkem v klidu. No a ráno před čtvrtou budíček, snídaně a frčíme z kopce na start.
Ani jsem se nenadál a je 5:00 a jedeme. Fanoušků je i po ránu spousta, brácha s Andrejkou taky fandí, Jituška trpí doma na dálku a my razíme do prvního kopečku. Ten je teda pěkně dlouhý a prudký, ale to jsem tak nějak čekal. Každopádně je to něco nového, tak si to moc užívám. Guten Morgen...zdraví nás v polovině kopce jedna z místních fanynek a já mám pořád ještě pocit euforie. A pak je to pořád nahoru a dolů. Dlouhý výjezd, obtížný sjezd. První kontrolní bod s rezervou asi hodinu, takže dobrý. Tepy mám celkem vysoko, ale jede se mi moc dobře a snažím se to užívat. Krásné výhledy, počasí super, vidím skoro až na Hostýn :). Projíždíme všechna legendární místa, která jsem doteď znal jen z YouTube. Čas ubíhá rychle, po třech hodinách mi to přijde, že jsme sotva začali (což je vlastně na Salze pravda) a kochám se výhledy do údolí.
Užívám si mírný sjezd po šotolině asi na 60tém km a najednou to zasyčí a už jedu po ráfku. Trochu zhnuseně sesedám a měním. Naštěstí mám dvě náhradní duše a s pomocí bombičky opravuju celkem rychle. Předjelo mě sice dost lidí, ale tady závodím jenom sám se sebou. Takže jedem dál. O pět km dál bohužel ta samá situace a to už jsem zhnusený o dost víc. Kontroluju plášť, jestli v něm nic není, dávám další duši a tentokrát už musím pumpovat ručně, což mi s mou lehkou miniaturní pumpičkou trvá na 29ce docela dlouho, spíš mi to přijde nekonečné. Míhá se kolem mě Haja, na kterého jsem měl podle mezičasu na 56km najeto 15 minut. Pumpuju a pumpuju, nakonec ale nasedám a jedu. Kolo je dost měkké, tak jedu opatrně a na další občerstvovačce naštěstí mají velkou pumpu, takže doplňuju tlak a valím dál. Aspoň teď předjíždím pomalejší lidi, takže o zábavu je postaráno a motivace dohonit Haju s tím, že ve dvou se to pojede líp, je taky dobrá. Jsem asi před 80.km, rovinka po štěrku a prásk! Přijde mi to, jako by přední kolo snad vybuchlo, ve zlomku vteřiny prázdné. Potřetí sesedám a říkám si, že je konec a měl bych přemýšlet, kudy do cíle. Ale stejně sundávám duši a vytahuju lepení, což jsem udělal naposled asi před deseti lety. Když zkoumám plášť tentokrát, najdu v něm už pořádnou díru. Takže zkouším nalepit jeden flastr zespodu na plášť a dalším lepím duši. V tom přijíždí Vlček. To se mi docela hodí, protože mi pujčuje svou pumpu, která je přece jen o něco výkonnější, než moje miniatura. Dávám mu zatím tu svou, Vlček odjíždí a já lepím a pumpuju. Přijíždí Beckham, ptá se, jestli mám všechno. Říkám, že jo a že Vlček je kousek, tak vyráží za ním. Já dopumpuju a vyrážím taky. Už dost nešťastný, ale rozhoduju se, že prostě pojedu, dokud mě někdo nezastaví. Za chvilku Vlčka s Beckhamem dojíždím a vracím pumpu. Díky Vlčku! Rozhoduju se, že Haju zkusím ještě dojet, kilometrů zbývá ještě dost. Na 84.km podle mezičasu na Haju čtvrthodinku ztrácím. Na 100.km je další checkpoint, mám rezervu 45minut a to mi dodává energii, protože si pamatuju z Kedliho článku, že na tom byl v tomhle bodě zhruba stejně. Uklidňuju se a začínám si to zase užívat. Další kontrola je po 130.km, rezerva pořád 45minut, tak si říkám, že to se dojet dá, i když vím, že čekají ještě velké kopce. Na Haju jsem ztrácel podle mezičasu asi pět minut (což jsem v tu dobu netušil).
Pak míjíme Hallstattské jezero a konečně si člověk trochu odpočne. Což se hodí, protože výjezd (neboli výstup) na Salzberg je fakt zabijácký. Tady mám první krizi, ale na vrcholu mi zase fandí brácha s Andrejem a tam už vím, že to stihnu, pokud se něco nestane. Ale stalo se, při výjezdu na předposlední kopec Rosalm (1500m n.m.) zaslechnu přerušované tss...tss...tss. Jedu ještě rychle co nejdál a pak už zase kontroluju plášť. Je tam další díra. Lepím, ale už to nejde a kolo pořád uchází. Trápím se s tím asi půl hodiny a mezitím mě předjede většina posledních jezdců (doma jsem pak zjistil, že těch sekanců v předním i zadním plášti je několik a můžu být rád, že jsem vůbec dal poslední sjezd). Takže konec a vyrážím pěšky. Asi po hodině jsem na vrcholku a jdu zase dolů. Limit už je v trapu, tak si říkám, abych se aspoň dostal za světla, protože sjezd k dalšímu checkpointu je dlouhý. Míjím nějakou horskou chatu, hospodu, či co, tak se ptám, jestli náhodou nemají duše. Samozřejmě mají, ale jen 26ky. Ze zoufalství to zkouším natáhnout na ráfek a nakonec se mi to podaří. Trochu to nafoukám a opatrně jedu. Mírně to háže, ale jde to. Takže se dostávám do Kedliho checkpointu zhruba ve stejný čas, jako předloni on a končím. 180km, čas na tachometru 13h05min včetně hodinové chůze na poslední vrchol, ale ve skutečnosti už je 15hodin od startu. Takže se svezu autem do Goisernu a tam můžu pogratulovat Hajovi k úspěchu. A po své zkušenosti vím, že je fakt k čemu gratulovat a Haja je prostě borec, porval se s tím v královské sezóně na výbornou! Já jsem si to ale taky užil, a navzdory tomu, jak to z tohoto článku může vypadat, Salza pro mě nebyla jen o pumpování a lepení, ale hlavně super zážitek a skvělá projížďka.
Můj Race 555 (Moraviaman, Drásal, Salza) tedy skončil na 522km. Což je sice smutné, ale o motivaci na další roky je postaráno, protože jak všichni víme, od rozdělané práce se neodchází, že? Po letošku vím, že dojet se to dá a adeptů na 555 je na příští rok jistě celá řada...Hynku, Viléme, Jarmilo...Kotle, Rosťo, Hajo, Vlčku, Kedli, Beckhame, Kasi!!! :)
