Drásal podvacáté
Desítka Vesanů se postavila na start letošního Drásala. Ten jubilejní dvacátý vyhrál bystřický Ondra Fojtík (4:41:13) před Honzou Jobánkem, který drží drásalovský rekord i rekord na naší MTB Rohálovce. Na tyto borce se díváme s lehkou nechápavostí, jak je možné tak náročnou a dlouhou trať proletět v takovém čase!?! Kluci jsou někde jinde, tak naše úsilí i letos směřovalo ke klubovým soubojům. Povede se Pavlovi opět (po Moraviamanovi) zničit Kotla a kdo bude třetí? Na čím dál prestižnější vesanskou bednu se třáslo osm Vesanů (Haja, Kedli, beckham, Rosťa, Vlček, Romča, Kasi, i Hroch nás několikrát už překvapil). Ve čtvrtek se vypisují sázky na pořadí vesanské desítky a podle rozptylu odhadů se dalo očekávat, že to bude vyrovnané a možná i o to více nervóznější.
Kotel: Nad očekávání
Můj devátý Drásal a zase byl jiný. Přípravy podle obdobného scénáře – vypucovat kolo (aby bylo těsně po startu ještě více špinavé), nachystat propriety, skupinové foto před závodem a jdu se zařadit do druhého koridoru. Vše za pochodu nervozity a drobné nevrlosti. Start je šolich – držím se těch, se kterými jsem vyrazil a přitom neženu. Na Rusavě jsme okolo 28 minut a hurá vstříc Hostýnku. Každý cyklista rád zdůrazňuje, jak letos nemá najeto (neplatí pro Kartla Hartla). Já jsem těch kilometrů upřímně moc nenatočil :) a tento všeobecný handicap jsem v týdnu před Drásalem ničil alespoň opakovaným výjezdem na Grapy. Pomohlo to a i přes druhý a třetí kopec se držím v dobré společnosti. :) Mlha na Kelčském Javorníku je osvěžením. Před Jarcovou mi na vlhké trávě podkluzuje přední kolo a pak si to pěkně kloužu dolů jak motorkář Kája Abrahám. Výsledkem je jen pár odřeninek a čtveřici cyklistů (kteří se kolem prohnali s otázkou zda jsem ok) předjíždím ještě v kořenovém strmém sešupu.
Na mezičase 2 (61. km) jsem za 2:57:43. Dojíždím skupinku cyklistů, se kterou se vezu pod Prženské paseky. Řetěz mi na nejvyšších převodech vlivem namotané trávy nedrží, ale aspoň trochu odpočinu nohám. Na nadcházející asfaltový stoupák jsem si už zvykl a vrstevnice k Trojáku je radost nehledě na únavu. Na Trojáku si nechávám od Romči máznout řetěz a pokračuju dál. Na Třech kamenech potkávám dvojici borců zdolávající Craft 1000 Miles Adventure. Motivován jejich výkonem z kola neslízám ani při stoupání na Pardus a singl mezi Jestřabím si užívám.
Při výjezdu na Ondřejovsko mě míjí speaker Pavel Mrázek, se kterým si ještě několikrát pozici vyměníme. Poslední kopec, nazývaný asfaltové peklo či utahovák, šlapu nikterak závratně, ale šlapu. Když mě dojíždí jezdci z trasy B a C, tak se obavám jestli to není Pavel Nedvídek. Ten si zaslouží poděkování za motivaci na celém Drásalovi, protože se každým dalším závodem blíží okamžik, kdy se kolem mě přežene (na Moraviamanovi mi pláchl hned). Z Lysiny letím dolů s šancí bojovat o 5 na začátku, ale chybí mi převody. Při posledním čůpku u Žop už vím, že to bude těsně nad a tak už můžu pozdravit přísedící v Dobroticích a užít si dojezd zámeckou zahradou. V cílové rovince mě mile překvapuje Simča, která poprvé v drásalovské historii stihla můj dojezd. :) Výsledný čas 6:02:18,7 (i 75. příčka) je nad očekávání. V dobré náladě v cíli vyhlížím další Vesany a jejich pořadí.
Drásalovci gratuluju vám za nadšení, se kterým závod po celé roky děláte!
Kedli: Úspěšný návrat po stavební a rodičovské dovolené
Velký respekt z náročnosti trati, soupeřů Vesanů a délky závodu naproti tomu víra v sebe, odhodlání a velké natěšení. To byly věci, které stály proti sobě a točili se mi noc před závodem v hlavě pořád dokola. Trošku mě uklidnilo, že jsem si v noci projel v hlavě trať a i po dvou letech nebyl úsek, který bych neznal. Pak přišlo ráno a s tím i další uklidnění, moje tělo si stále pamatovalo rituály z let minulých. Věděl jsem bude to těžké, ale o „Vesanskou bednu" při dobré konstalaci hvězd budu ve hře. Konkurence byla však obrovská: deset Vesanů z toho tři Ironmani z Otrokovic, v posledním a jediném testu měsíc starém jsem skončil 7 z 9 nebýt Hajova defektu a toulavých kol od Rostika tak jsem byl úplně poslední v mé silné disciplíně, to psychice moc nepřidá ...
Sobota 7:45 rána z děla – popřání si s Kasim – a start. Věděl jsem, že do Žop musím zabrat, abych nenabral nějaké zpoždění ve zúžení u golfového hřiště. Vše se povedlo a na železničním přejezdu jsem dojel Backhama a na nové silnici tvořící obchvat i Haju. Taktika říkala jeď za ním, trochu tě vyveze a uvidíš jak je na tom, moje nohy však šlapaly dál ve vysokém tempu a předjížděl jsem jednoho soupeře za druhým. Věděl jsem, že Vesanská bedna – třetí flek je teď můj. Zbýval již jen detail, udržet ho po zbylých 112 km :o)
Na Rusavu šlo vše hladce, kupodivu včetně sjezdu (snad poprvé co mě ve sjezdu nikdo nepředjel). Grapy, Hostýn, výšlap Tesáku vše paráda, následovalo krátké občerstvení za asistence skvělé sehrané občerstvovací (i manželské) dvojice Klárka, Jarda. Plný sil se vydávám dál v očekávání kolik bude první mezičas na Kelčáku, kromě mlhy přišlo i uklidnění v podání náskoku 5 min oproti plánu. Po neoblíbeném sjezdu jsem si v Rajnoškách řekl „ Kedli to je neuvěřitelné jak ti to šlape" a sotva jsem to dořekl přišli křeče. Následovala krátká zastávka Magneslife a bolestivé rozšlapání. Jak jsem později zjistil, zde jsem byl spatřen Rosťou nicméně dojet „fotrem Jirkou Megym" a začalo hecování a historky a byli jsme na Jarcové. Pak to byl koncert na asfaltové rovince k Pržnu, točili jsme se pravidelně jak před cca 10 lety v Rakousku a bylo to tu Praženský vrch, čekal jsem křeče a přišly, hned na úvod. Následovalo rozloučení Punkerem Jirkou a zastávka a další Magneslife a další bolestivé rozšlapání. Nicméně k mému překvapení vše rychle odeznělo a já Jirku zase dojel. Pak jsme prohodili pár slov na vrcholu a začal poměrně oblíbený úsek na Troják. Zde jsem již tradičně přešel z ionťáků na pivo a hned bylo trošku líp. Věděl jsem, že teď to bude hodně těžké proto jsem jel v klidu, Tři kameny i Pardus jsem dal pěškobusem a těšil se na občerstvovačku ve Fryštáku. Tu jsem se zdržel minimálně, posilnil se opět několika doušky zlatavého moku a jel dál.
Na posledním mezičase jsem věděl, že k mému překvapení jedu na čas kolem 7:05 – 7:10 což je 15 min za osobákem. Byl jsem lehce neklidný když mě sem tam předjížděli závodníci z tratí B a C. Naštěstí sjezd do Žop se povedl zajet dobře, do zámecké zahrady jsem najížděl sám a užíval si průjezd cílem v čase lehce nad 7 hodin a hlavně 3 místo na „Vesanské bedně" a krásné přivítání od Beunky, Daníka a Fildy ... Prostě paráda ...
Co říct závěrem: Kedli letos dobrý :o) příští rok pojedeš desátýho, tak to by chtělo osobáček!
Jinak velký překvápko pro mě Rosťa, první Drásal v životě za 7:10 klobouk dolů. Kasinku zlepšení oproti loňsku o 1 hod a 40 min „Hodně Dobrý"!
Jinak gratulace všem ostatním „Vesanům" k dosaženým časům a hodně štěstí na Salze!!!
Haja: S rezervou :)
Ač byl letošní ročník legendárního „dlóhého" Drásala v pořadí již 20., byl jsem možná ještě více nervóznější, než když jsem ho jel poprvé. To bylo již v roce 2004, kdy jsem od této doby 1x ze zdravotních důvodů vynechal. Letos jsem si tedy střihl svůj 9. ročník. Je to jako vlak, ze kterého se nedá vysednout a 100% mě naplňuje. Letošní rok byl okořeněný i obrovskou vyrovnaností všech členů našeho týmu, kdy se o vesanskou bednu ucházelo hned několik borců. Nutno dodat, že šanci měli všichni. Vzhledem k jubilejnímu ročníku a faktu, že jsem jel již podeváté, si dovolím i malou rekapitulaci a spíše sdílení názoru na diskuzích na stránkách pořadatelů. Vlastně hlavně jedna věta mě tak nějak oslovila a to ta, že se absolutně vytratilo ocenění a aplaus závodníků dojíždějících kolem časového limitu. Sám jsem úvodní ročníky jezdil i přes 10 hodin, což bylo těsně před limitem a nestalo se, že by v cíli nebyla skvělá atmosféra a upřímná radost diváků či nestál oblouk až do konce. Vím co to je dojed na pokraji sil těsně před limitem – ano, uvnitř člověka to je a nikdo mě to neodpáře, že jsem si sáhl na dno a dokončil tento přetěžký závod. Mrzí mě ale, když čtu řádky typu, že kdo dojel kolem limitu, tak jako by dojel do prázdna – žádný oblouk, žádní diváci, výsledky vyhlášeny, jídlo už není .... Víme sami, o čem je pořádání závodu s účastí v hlavním závodě kolem 700 lidí. Drásal se bohužel dostal do fáze, kdy to jedna skupina dělá „na kšeft" a ta druhá ze srdce – asi nemusím říkat, která je která :-) a pak jsou rozporuplné názory na závod. Když pak drásalovci čtou ohlasy závodníků (hlavně těch hobíků, kteří si jdou dokázat svoji odhodlanost), jistě se jim to nečte dobře. Tak to jen malá vsuvka a můj názor na věc.
Jak jsem napsal v první větě, byl jsem nervózní již několik dní předem – nervozita skutečně přišla dříve, než kdykoliv předtím. Noc před závodem byla naopak ale úplně v pohodě a bez stresů, ráno motivační hudba, která byla pravděpodobně slyšet na druhém konci ulice, ale co už, Drásal je 1x za rok :-). Přesun na start do Holešova bylo příjemné rozšlapání, společné foto, zařazení do koridoru a je odstartováno. Abych se vyhnul špuntu v Žopech a přehuštěnému sjezdu na Rusavu, tak jsem do toho šlapal až moc. Což potvrzuje i v celku dobrá pozice v ¼ závodu, pak jsem se již ale propadal. Vesanskou bednu jsem si hlídal někam na první dva kopce, kdy mě Kedloš předjel v úvodu, já ho dojel na Rusavě a pak ho ještě chvíli viděl. Pak už jen náskok zvyšoval až do cíle. Dalším, kdo mě podpořil, byl Rosťa, který mě přespurtoval ve výšlapu na Kelčák :-), pak jsem ho již taky neviděl – v této fázi závodu jsem měl opravdu krizi, díky přepálenému začátku a s každým šlápnutím jsem cítil křeče. Před dojezdem na Lázy mě ještě švihl Romča, se kterým jsem se ale opět nadechl a v celku jsme jeli kousek od sebe. Letos jsem omezil na maximum i prostoje na občerstovačkách a to díky servisnímu týmu (svých sousedů – dodatačně ještě jednou díky Kláry a Jardo !!), kteří měli vše připraveno a já se zastavil na 30 sek. na Tesáku, na 60 sek na Jarcové a 60 sek na Trojáku. Co mě vlastně ještě nakoplo, tak byl průjezd servisního vozu vesanů na asfaltovém úseku na Tesák, kdy jsem byl za jízdy obsloužen z našlapaného více jak 500 koňového Nissanu GTR (takový servis nemá ani Alberto na Tour ...:-)). I Kedlábek, který jel na tomto úseku asi 100 m přede mnou, tak přiznal, že cítil chvění asfaltu (Romane díky za nakopnutí !) .
V druhé části trati jsem měl hlášeno od servisního týmu, že mám v zádech Beckhema, na kterého jsem naštěstí náskok ale udržel až do konce. Křeče ale byly čím dál silnější a já musel ve dvou místech i zastavit. Byl to úsek na Rusavě, kde bylo již více závodníků z kratších tratí a já se v krizi jen díval, jak mě nějaká slečna s košíme na přední straně kola předjíždí do kopce (nebyl jsem naštěstí sám :-)). Šinckovo pivečko ve Fryštáku mě dodalo odhodlání se poprat s posledním kopcem, kde jsem se mírně odpoutal i od Megyna (spřáteleného PUNK týmu), který byl díky křečím odsunut až do míst, na které není zvyklí zřejmě. Poslední sjezd a úžasný průjezd kolem hospody v Dobroticích, kde fanoušci byli opravdu skvělí, mě vyhecoval k poslednímu nástupu a rychlostí přes 30 km/h jsem si to švihal směr zámek. Ve svém osobním rekordu jsem dorazil do cíle v čase 7:27 a byl jsem tak spokojený se svým výsledkem, i když to na bednu nebylo. Díky kolegům z týmů, podpůrnému týmu Vesanů i pořadatelům (drásalovcům) za skvělou sobotu.
Beckam: Krásná dřina
Jako již každoročně, mám ve svém sportovním kalendáři rezervovanou první červencovou sobotu mým oblíbeným závodem Drásal.
Letos se z našeho týmu na start postavilo 9 ostřílených (Kotel, Pavel, Kedli, Romča, Haja, já, Kasi, Vlček, Hroch) a 1 zastřelující se borec (Rosťa). :-) Před startem jsme zvěčnili svou účast na společné fotografii, všichni si popřáli hodně štěstí i zdaru.
Na start jsem se postavil vedle Haji a v 7:45 jsme začali šlapat do pedálů.Hned v prvním kopci mi začal Haja ujíždět, pak se kolem mne prohnal Kedli,dojel Kasi a společně jsme se shodli,že za to oba vzali.Při stoupání na Lysinu jsem již tušil,že to letos nebude ono,nějak jsem nemohl rozjet nohy.Na vrcholu mne dojel Rosťa,zeptal se mne zda pojedeme spolu a společně jsme absolvovali sjezd na Rusavu.To bylo ale s naší společné jízdy tento den vše :-).Po sjezdu za zatáčkou Rosťa nasadil těžký převod,zabral div že neutrhl řetěz,ucítil jsem vůni spálených plášťů a byl pryč.Na Grapech mne dojel Romča,prohodili jsme pár slov a upaloval dále.Můj původní záměr nezastavovat na občerstvovačce na Tesáku vzal za své při jízdě do 3.kopce na Tesák.Ve vyšších tepových frekvencích jsem nebyl schopen se pořádně napít a sníst aspoň kousek nějaké tyčky.Na Tesáku jsem tedy zastavil a po chvíli odpočinku jsem natlačil trochu jídla do mého žaludku.Při pochodovém cvičení se zátěží v podobě bicyklu na Kelčský Javorník nás provázelo hmlisto. Tato mlha mi stěžovala i sjezd z tohoto pro mne obávaného nejvyššího vrcholu Hostýnských vrchů, naštěstí jsem sjezd přežil bez úhony(i díky upozornění od Kasiho,že to na mokrých kamenech klouže),pokračoval směr Lázy a věděl,že mám za sebou úvodní dřinu přes 5 po sobě jdoucích vrcholů.
Za polovinou závodu začínám stoupat směrem na Prženské paseky. Plusem letos bylo, že mne tu nečekalo slunečné počasí, byla to ale opět dřina se vyšplhat do tohoto strmého stoupání a i letos jsem jej proklínal.Zde jsem si říkal,ať už mám tu dřinu za sebou a jsem v cíli.To jsem ještě ale musel zdolat Bludný,Tři kameny,mnou "chozené" Pardus i Jestřabí,Ondřejovsko,Hrubá Malíková a závěrečný sjezd do Žop.
Do cíle jsem nakonec dorazil v čase 7:32:26. Ikdyž jsem si během závodu asi 3x řekl, proč se tak dřu a nesedím raději doma, tak příští rok budu opět stát na startu.Za ten pocit projetí cílem ta dřina opravdu stojí.
Kasi: O level výš
Vystoupení na letošním Drásalovi bylo doprovázeno velkým očekáváním, ať už mě samotného, tak i všemi členy vesanů, jak se mezi sebou poperou. Do startovního koridoru jsem se postavil řidítko na řidítko s kedlim s vidinou, že se s ním vyvezu aspoň na Lysinu. Jak jsem se mýlil! Hned po výstřelu z děla to vypadalo, jak kdyby si myslel, že to střílí po něm a že musí prchnout. Po pár stovkách metrů mi zmizel z očí a bylo tak jasné, že celou trasu budu muset zmáknout „sólo". Osedlání nové techniky a nezvykle najetých pár desítek km před závodem bylo znát a během chvíle jsem se ocitl na 1. občerstvovačce na Tesáku. Po doplnění tekutin byl přede mnou nejvyšší bod trasy ve výšce 865 m n. m, který byl tradičně ukryt v husté mlze. Ve sjezdu z tohoto vrcholu se poprvé naplno projevily mé nedokonalosti v technice jízdy. Kluzké kameny a kořeny mi dávaly pořádně zabrat. Tam kde jiní odpočívají, já dřu naplno. :) Chvilka odpočinku přichází až při asfaltovém průjezdu Rajnochovicemi. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se objevuji na další občerstvovačce na Jarcové, zhruba v polovině trati. Po krátké zastávce se připojuji do vláčku dalších jezdců spěchajících na Prženský vrch. S vidinou zlatavého moku na Trojáku šlapu co to dá vstříc zasloužené odměně. :) Doplnění potřebných iontů mi dodává sílu přehoupnout se na Rusavu, kde se již proplétají závodníci ze všech 3 drásalovských tras. Opět je to vůně chmele, která mě vábí na občerstvovačku do Fryštáku. Při pohledu na čas strávený na trati pokouším ve své hlavě vyvinout na sebe ještě větší tlak a pohrávám si s myšlenkou dojet do cíle v čase 7 h 59 min. Závěrečné stoupání „k dubu" je však psychicky velmi náročné. Před závěrečným sjezdem už je mi jasné, že tomuto svému závazku nedostojím. Ale i přesto nemusím smutnit... Cílovým obloukem projíždím v čase 8 h 10 min s Vlčkem za zády, takže po dlouhé době opouštím poslední místo mezi vesany „A". Zlepšení o 1 h 40 min mi však do příštího ročníku valí pod kola obrovský balvan v podobě cílového času min. 6 h 30 min. :) Takže žádné lenošení, ale vzhůru trénovat sjezdy!!! :)
Na závěr bych rád smekl před výkonem kedliho, který nám ukázal, že trénink na „maltě" může být efektivnější než nějaká Mallorka. :)
Pavel: Hon na Kotla
Stejně jako pro řadu ostatních Vesanů, i pro mě byl letošní Drásal už devátý v pořadí. Nějak velkou nervozitu jsem tedy necítil. Po Ironmanu v Otrokovicích jsem to bral jako pohodu, byl jsem ale namlsaný a říkal jsem si, že potvrdit vlastnictví putovního trička Vesani šampión by bylo moc pěkné.
Ve snaze pošetřit kromě sil i techniku na nadcházející Salzkammergut, jsem si vypůjčil celoodpružené kolo ze stánku Specialized a s nejasnou taktikou se postavil v sobotu ráno na trať. Říkal jsem si (teď už vím, že dost bláhově), že zkusím do Žop pořádně zabrat, chytit Kotla a pak se ho držet, co to půjde. Hned na kraji Žop jsem ale viděl, že jeho náskok se nějak nezkracuje a proto jsem změnil plány a rozhodl se jet v klidu sám, doufajíc, že Kotlovi třeba časem dojde (nedošlo).
První kopce se mi nejely nijak dobře, ale snažil jsem se jet v klidu a nestresovat se. Kolo pomáhalo ve sjezdech, nahoru jsem ale kupodivu musel šlapat a to mě trochu rozladilo. :) Při výšlapu na Kelčák jsem marně vzpomínal, kdy se mi tu naposledy podařilo někoho předjet. Stejný pocit jsem bohužel měl i ve spoustě ostatních kopců, kde se kolem mě míhaly skupinky ostatních závodníků a já si pořád jel své pomalejší tempo. S vypětím sil jsem se za polovinou trati vydrápal na Pržno (tam se vždycky snažím udržet si dobrou náladu Hajovou historkou o slepici, která zde kdysi do kopce předběhla usilovně šlapajícího Kedliho). S podobnýmy myšlenkami mi nakonec tahle hrůza uběhla docela rychle, ale být tam ta slepice, taky by se mnou neměla moc práce...
Druhá polovina trati se mi kupodivu jela docela dobře. Nebylo to žádné závratné tempo, ale na rozdíl od předchozích let mi nijak závratně nedocházely síly (až na krátkou krizi v kopci z Rusavy do Fryštáku). Snažil jsem se moc nezastavovat na občerstvovačkách a hlídal si záda, jelikož o Kotlovi jsem měl informace, že už je v nedohlednu. Musím sebekriticky prohlásit, že porazit ho na Drásalovi je pro mě bohužel pořád v kategorii ani omylem a tričko tedy putovalo zpět k původnímu majiteli, který mi zde nadělil potupných čtyřicet minut (na Hulmenovi mu to zkusím vrátit :)).
Dojezd do cíle už byl celkem v klidu, trochu mě mrzelo, že jsem jel bez hodinek a tachometru, protože jsem skončil dvě minuty za svým osobákem a myslím, že hecnout jsem se ještě mohl. Celkově ale převládla spokojenost. Závod bez pádu, dokončený ve zdraví a v čase 6h42min a sladké přivítání od Jitušky v cíli mi zvedlo náladu. Gratuluju všem Vesanům, protože výkony jednoznačně rostou a s nimi i rivalita v týmu. Teď už se těším na další sobotu a moji premiéru na Salzkammergutu, kde přeju Hajovi, Vlčkovi, Beckhamovi i sobě protnutí cílové pásky.
Rosťa: První Drásal aneb skok do neznáma
Že se do závodu pustím jsem věděl dlouho dopředu. Žádná nějaká speciální příprava,trať jsem znal tak z jedné čtvrtiny a na zbytek byl zvědavý,zda je to fakt tak těžký. Velkou motivací pro mě byl otec Rosťa st. Tolik energie,co dával do přípravy mě trošku znepokojovalo a když jsme si týden před závodem spolu vyjeli,jsem začínal mít strach,abych to vůbec dokončil.
Dva dny po Otrokovicích mě něco ruplo v zádech a při semtam trenincích na kole,ať silnici-či bajku jsem pociťoval dost silnou bolest.
Pomohla mi Kačka se svými tejpy,tak jsem věřil,že to nějak vydržím.
Ranní rozcvička na start v poho,jelo se dobře a teplota slibovala takřka perfektní počasí na horské kolo.
Nervozita nikde,tak v celkem dobré náladě jsem se uvítal s kolegy z oddílu,společné foto,popřání štěstí a hlavně zdraví do závodu a jdu se zařadit do poslední vlny vedle Tomáše N. Za nama naši dva tatíci,trocha hecování a zazněla salva.
Před startem jsem slyšel nějaké ty rady kde zabrat,kdy zvolnit,co se chodí,kde je to dobrý pustit,hlavně nepřepálit začátek.
Jako mávnutím proutku bylo vše zapomenuto a zase si valím to svoje-dokud můžu makám,až to nepůjde,tak to poznám,hlavně to nikdy nevzdat.
Nemá cenu se rozepisovat o každém kopci zvlášť,bylo to pro mě nahoru/dolů/nahoru/dolů,ani nevím kolikrát to bylo.
Vnímal jsem předjetí Hrocha,Beckhama,Haje,chvilku jsem jel s Romčou,ale chlapec ještě nemá zmáknutý depa,tak jsem utrhl i jeho.
Chvilku jsem měl na deset metrů Kedliho,už bylo cítit jeho ranního jeleňa a že ho slupnu taky. V tu dobu se asi začal lámat Drásalův chleba a Kedloš mi mizel každým metrem a když mi K/J povídají na občerstvovačce,že má na mě pět minut,začalo mi být jasný,že už ho nedám.
Další makání,nové zcela neznámé,ale krásné úseky trati,že si říkám,jakýho blázna to mohlo napadnout (díky že se to stalo)
Jelikož mi vynechal asi na 30 km tachometr,jel jsem jen podle hodinek a hrubýho odhadu,kde vlastně jsem a najednou začal míjet Pardus trať se zahustila jezdci z ostatních kategorií. Na jednu stranu je to pro všechny stejné,na druhou je deprimující,když vás po cca stovce předjíždějí holky a při sjezdu už nemám odvahu je předjíždět,abych si nelehnul v závěru dřiny.
Od poloviny trati jsem se ohlížel a hledal Haju,jestli mě ještě nestřihne,ale kolem Kratochvílů už bez nervů mašíroval do svého prvního cíle na zámku.
Předem jsem se tipoval něco kolem devíti hodin,nakone to bylo za 7:09,takže spokojenost.
Když polepším techniku a sem tam se projedu v lese,budu doufat,že čas začně na čísle 6.
Pocity po závodě parádní a už teď se těším na další ročník,takže Kedlošu-ŤĚŠ SE !!!!!!
